Seznamka
Život, který jsme dostali, je slitý ze dvou valašských tradic: vsetínské protestantské a valašskoklobúcké katolické. Rodiče se ale poznali ve Zlíně a zde jsme vyrůstali: Jožka, Janka, Jirka, Vašík. Janu si náhle povolal Pán roku 1982 krátce před Jiřího svatbou, já jsem byl v 2. ročníku teologie v Litoměřicích a Václavovi bylo 17 let. Všichni sourozenci jsme žili ve skautu a od malička v katolické mládeži (my děti i s tátou jsme přijali velmi živou a radostnou víru mámy). V dospívání na nás měli velký vliv kněží, kaplani ve Zlíně, tajní řeholníci. Jana se nechala vést dominikánem, Jiří salesiánem, já jezuitou. Jiří založil rodinu a je s manželkou aktivní ve světovém katolickém hnutí Fokoláre. Když dospěl Václav, šel cestou spirituality dona Boska, péče o mládež, tedy salesiánů a ve 33 letech se stal knězem. Působil do loňska v Brně Líšni, nyní začíná v Teplicích, hodně s mladými Rómy. Pro mne bylo určující setkání s texty francouzského jezuity, přírodovědce-kněze T. de Chardin. Na základě přátelství se slovenským jezuitou jsem nastoupil tuto cestu a roku 1985 jsem byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Byl jsem kaplanem v Přerově a farářem v Lidečku, od roku 1992 mi byla svěřena starost o novice našeho řádu. Léta 1994 - 96 jsem prožil v Itálii a v Polsku pro rozšíření hlavně teologických obzorů. Nyní již třetí rok působím u sv. Ignáce na Karlově náměstí se starostí o náš řeholní dům a spolubratry v Ječné ulici. 
Josef Čunek vede duchovní obnovu pro manžele, Koclířov 2006
Dva bratři v duchovenské službě - a ten další v politice. A i když teprve čas ukáže, zda obstojí ve funkci, do které se dostal příliš rychle a skoro bych řekl, že náhodou, přece bych poprosil o nějaké poznatky, zda ve vašem dospívání něco ukazovalo, že půjdete těmito životními cestami.
Odmala jsme se točili všichni sourozenci kolem kostela a od roku 1969 kolem skauta. Jiří byl možná ještě více kamarád s našimi kaplany na faře ve Zlíně než sestra a já. Promiňte mi ale malou odbočku: doporučoval bych rodičům mít děti brzo po sobě. Jiří je totiž o 4 roky mladší a to nás „oddělilo" každého do jiných pater ministrantů, skautů/vlčat i věřící mládeže. Moc zážitků tedy, kromě událostí v rodině, spolu nemáme. Mohu jen říci, že jeho jméno bylo v naší rodině slyšet asi stejně často jako v médiích posledních měsíců: sirky v rukou, puštění králíci, připomínky učitelů v žákovské, rozbitý ret, prst či kalhoty… jen nepatrná část důvodů jeho jména na rtech mamky a vařečka v její ruce. Nikdo z nás kluků se nebál lidí, sportu, lesa, noci či korun stromů, Jiří měl navíc humor pro všechny.
Kdybych chtěl být jedovatý, skoro bych řekl, že se ve vaší rodině opět spojuje "trůn a oltář" - což stále někteří křesťané chápou jako ideální stav. Co jsou podle tebe výhody a nevýhody těchto dvou "stavů"?
Myslím, že pro nás křesťany je ideálem svět christianizovaný odshora až dolů po poslední chatrč. Augustin o něm psal, jezuité i Komenský ho měli na dosah ruky. My jsme se ocitli v jiném světě, takže o politických aktivitách Jiřího jsem se téměř dověděl až z médií: jen zřídka jsme se navštěvovali a nikdy jsme hlouběji nemluvili o „pracovních" záležitostech. Katolická církev vede věřící od 2. Vatikánského koncilu k angažovanosti ve veřejnosti a duchovní k starosti o duchovní sféru. S poukazem, že jako pokřtění máme posvěcovat svět každý svým posláním.
Jakým způsobem chceš svého bratra Jiřího podporovat, z čeho máš obavy a co doufáš, že dokáže ve vysoké politické funkci?
Z předešlého vyplývá, že jsme na sobě „nezávislí", tedy snažíme se jít po cestě, kterou každému zvlášť vyměřuje Bůh, s tím, že v koutku srdce chceme jeden druhého překvapit svými „úspěchy". Podporujeme se nejvíc věrností zvolené službě, takže při náhodném setkání s lidmi okruhu toho či onoho bratra se násobí radost z jednotného přístupu k životu. Důvěra lidí v jednoho padá i na další. Podporujeme se tím, že máme jeden v druhém jistotu o touze po Božím království. Obava může být jen v tom, aby teď Jiří stihl mít ještě čas na manželku a děti. Nedoufám v lidské zázraky; vím jen, že čím jsme viditelnější, tím plošnější příklad dáváme.
Naposledy jsme se zahlédli a mluvili jsme spolu na shromáždění při podpisu dokumentu Charta Oecumenica. Zavedl tě tam osobní zájem? Jak prožíváš konkrétně ekumenické vztahy a v čem by sis přál, aby se zlepšily?
Zajímavá otázka. Takové akce jsou opravdu čímsi velmi pro mne, pro naši celou rodinu, osobním. Rodina z tátovy strany žije protestantskou tradicí, máma vychází z čistě katolické části Valašska. Takže od kolébky jsme žili s tím, že jen laskavostí a věrností podstatnému můžeme být křesťané i navštěvující se rodina. Ekumenismus je věcí prožívaného Krista – věřím v evoluci jednoty skrze Ducha svatého. Přál bych si jen zkvalitnění křesťanů obecně: úsměv pro morální liberalismus – konzumismus a naopak směrodatnost Otcova Slova, přátelství s Kristem pro orientaci srdce.
Rozumíš obavě některých evangelických křesťanů, kteří považují tuto Chartu za krok směrem k "pokatoličtění"?
Jako katolík moc ne, jako trošku teologicky vzdělaný a znající křesťany různých konfesí ano. Katolická potřeba vyhraněnější jednoty v nauce a autoritě je pro mnohé asi zúžení osobních (duchovních) možností. Zdají se mi velmi vhodné body pro život po každém odstavci, ono „zavazujeme se".
Mohl bys na závěr vyjádřit své přání čtenářům Evangelického týdeníku (zde byl článek původně publikován -pozn. red.)?
Přeji vše dobré a pokoj Kristův. Přál bych nám všem gramotným křesťanům vědomí, že „duchovní četba" je spolu s modlitbou základní stravou duše. Abychom nezapomněli, že „Slovo se stalo tělem" (Jan 1,14), a proto v záplavě textů brali do rukou raději „Slovo, jež od Boha přišlo" (sv. Cyril, Proglas).
Srdečně děkujeme za ochotu k rozhovoru a přejeme upřímně hodně radosti ze tvé služby - a jistě aby i tvé přímluvné modlitby za oba bratry byly vyslyšeny milostivým Bohem.
Článek byl publikován v Evangelickém týdeníku - Kostnické Jiskry 6/2007 . Autor rozhovoru je předsedou Kostnické jednoty a pastor Ochranovského seniorátu Jednoty bratrské.
foto: www.rodinnecentrum.cz
