Ani celistvé vnímání dokumentu o církvi Kongregace pro nauku víry z minulého týdne nezabrání zjištění, že tento text obsahuje převážně výpovědi 19. století, které se nepoučily z novější ekklesiologie, teologické discipliny o církvi. Jako vlastnosti „pravé“ církve se v dokumentu uvádějí tyto tři: svátostné kněžství, apoštolská posloupnost a uznávání papeže za viditelnou hlavu církve. Všechny tyto „vlastnosti“ mají bezpochyby novozákonní zdroj, a proto je nutno se o těchto zdrojích znovu ujistit.

V Novém Zákoně má církev dvojí původ, totiž Velikonoce a Letnice. Na jedné straně pochází církev ze zjevování Zmrtvýchvstalého těm učedníkům, kteří náleželi okruhu vzniklému již před Velikonocemi a kteří s Ježíšem slavili jeho poslední večeři. Na druhé straně ale pochází církev z letničního zážitku, kdy shromáždění lidé obdarovaní Duchem svatým pochopili, že jsou ve jménu Ukřižovaného a Vzkříšeného povoláni do nového Božího společenství. Na základě tohoto dvojího původu má církev na trvalo dva rozměry, christologický a pneumatologický. Příklad christologického rozměru je svátostný služebný úřad, přiklad pneumatologického rozměru je v církvi mnohost nejrůznějších charismat, duchovních obdarování. Tyto oba rozměry určují církev takovým způsobem, že celá církevní struktura je tvořena diferencovanou jednotou christologicky-úřední a pneumatologicky-charismatické struktury. V Novém zákoně, v prvotní církvi i ve staré církvi přibližně do 4. století po Kr. byly obě tyto se vzájemně doplňující a oplodňující struktury viditelné. Vedle svátostného služebného úřadu existovalo spolurozhodování všeho křesťanského lidu na četných „provozních“ rozhodnutích církve.

V průběhu času se postupně vyvinulo jednostranné zdůrazňování christologicko-úřední struktury. Následkem toho bylo to charisma, které bylo přislíbeno celému Božímu lidu, stále více normálním členům církve odpíráno a monopolizováno u kleriků, ordinovaných či vysvěcených nositelů úřadů. Tím byl peumatologicko-charismatický rozměr církve neustále vytlačován z oficiálního prostoru církve a mohl se rozvíjet pouze velmi omezeně v některých formách tzv. lidové zbožnosti. Liturgické a ekumenické hnutí první poloviny 20. století a Druhý vatikánský koncil (DVK, 1962-1965) objevily pneumaticko-charismatickou strukturu církve znovu. DVK konkretizoval tento téměř zapomenutý rozměr církve zvláště pomocí pojmového obrazu „Boží lid“. To vedlo v šedesátých letech 20. století k obnovení pohledu na církev jako na společenství obdařené Duchem svatým a k místním opatřením o obnovu synodálních struktur v Katolické církvi. Bohužel nenašel znovuobjevený pneumatologicko-charismatický rozměr příslušnou odezvu při formulaci nového zákoníku církevního práva (CIC 1983). Nicméně je tvrzení, že svátostné kněžství by bylo bez pneumatologicko-charismatického strukturního prvku vlastností „pravé“ církve, značně jedostranné.

Také apoštolská posloupnost má dvě stránky. V Novém zákoně, v prvotní církvi i ve staré církvi je doloženo, že pověření ke službě v církvi jako biskup, kněz (presbyter) nebo jáhen se předávalo dál od jednoho nositele biskupského úřadu vzkládáním rukou na jiného. Ale stejně důležitý byl a je předchozí výběr a volba kandidáta pro toto vzkládání rukou. Při tomto výběru a volbě se podílela celá obec nebo místní církev, pro kterou měl kandidát budoucně vykonávat službu biskupa, presbytera nebo jáhna. Proto je zdůrazňování apoštolské posloupnosti jako nepřerušeného pořadí při předávání (biskupské) služby bez zahrnutí procesu výběru a volby vhodného kandidáta celým postiženým křesťanským lidem pouhý formalismus, který nezaručuje nic. Výběr a volba kandidáta jsou totiž neseny vírou v působení Ducha svatého, aby byl vybrán vhodný nositel služebného úřadu. Apoštolská posloupnost, jak je uvedena ve vatikánském dokumentu, je značně jedostranná. Papež jako viditelná hlava církve je podle staré tradice nástupcem apoštola Petra. Přední a významné postavení Petra mezi Ježíšovými učedníky je v Novém zákoně dostatečně doloženo. Petr obdržel od Ježíše zvláštní úkol, povzbuzovat a posilovat své bratry (a sestry) ve víře (Lk 22,31-32). To vyznávají všichni křesťané. Nicméně současné papežství s vatikánskou kurií přerostlo mnohé novozákonní rozměry. Pravoslavné církve (orthodoxie) nemohou nikdy uznat, že by římský papež mohl být univerzálním biskupem. Stejně tak nemou orthodoxní církve uznat, že by mohl být biskup jako římský papež, který jmenuje a sesazuje jiné biskupy. Církve reformace udělaly v minulosti špatné zkušenosti s papežstvím, jak se od 16. století vyvinulo. Proto nemůže současné papežství jednoduše nárokovat přiznání jako hlava celého křesťanstva.

„Pravá“ církev je ta, ve které se lidé shromažďují podle zalíbení Ježíše Krista: „Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).