Když něžnost láme skály

Romantickým snem to nejspíš začalo – snem o válečných úspěších v bitvách mezi italskými městy, ale pokračování bylo naprosto neromantické: „Dřív, než moh’ svůj meč k boji vytasit“, nezemřel sice (mlád dvacet čtyři let – jako Jiří Wolker), ale skončil jako nepotřebný „lazar“ mezi ostatním lidskými troskami, neschopnými skutečného boje, sražený jednou z tehdy běžných epidemií. A tady – na dně vší romantiky – začíná Františkova cesta za tím, co by nebylo chimérou, ale skutečností, jež by obstála v našem světě. Světě, kde bolest a utrpení je doma – a drze se vysmívá našim touhám. Tohle je třeba pochopit: Františkova cesta začíná z velmi podobného bodu, z jakého už skoro devatenáct set let před ním zahájil své podobné hledání jiný mladík – princ Gautama Siddhárta, později známý jako Buddha. Jejich životní dráhy i jejich odpovědi se budou i nadále zvláštním způsobem proplétat – někdy vzdalovat až k opačnosti, někdy poběží v naprosté shodě.

Sv. František - Detail vitráže kostela v Taizé

Otřes při setkání se syrovostí utrpení je v základech prakticky každého významného duchovního hnutí. Řešení, s nimiž pak taková hnutí přicházejí, bývají většinou pokusem o nějaký typ revoluce. Někdy spíše revoluce myšlenkové – jako u Gautamy, kde se snaží utrpení čelit pohledem na svět jako na přelud, jindy revolucí, která se snaží svět měnit (a někdy i za cenu zmnohonásobení utrpení – čehož jsme byli mnozí osobními účastníky). A František? I on nabízí revoluci – tak radikální, až to bere dech. Dodnes.

Nemůže se „vypořádat“ s trýzní utrpení tím, že popře realitu našeho světa. V tom mu brání nejen jeho žhavá italská povaha, ale především to, že právě v tomto světě potkal jasné stopy muže, který se stal Pánem jeho srdce: Ježíše Nazaretského. Ježíš není přelud. Jeho působení tady není chiméra. František jako nikdo od dob apoštolských prožil znovu realitu Ježíšova lidství. Ježíšovo lidství – to znamená skutečnost našeho pozemského života. Jeho nezničitelnou hodnotu. Řešením není útěk ze světa. Řešením je vzít náš pozemský život vážně. Jako společnou cestu k Ježíši a s Ježíšem. Bez vytáček a vypouštění. To ale znamená: cestu, uprostřed níž stojí kříž.

Kříž není ovšem pro Františka ani cvičební náčiní pro lekce z asketiky, ani rákoska na neposlušné a laxní, ani efektní figura pro kázání. A už vůbec ne daň na usmíření nekonečně uraženého Boha. Kříž je potvrzení neodvolatelné Ježíšovy lásky k námi i ke světu a současně poukaz „za“ či „nad“ tento svět. Kříž je svědectvím o naději, protože za vším a nad vším prozařuje vláda Otce. Boží otcovství bere František tak radikálně, že z něj nedokáže vyloučit žádnou stvořenou skutečnost. Jeho „ekologické“ smýšlení je tak založeno mnohem hlouběji, než běžná dnešní ekologická ideologie. Člověk je tu jako „pastýř stvoření“, protože všichni máme společného Otce. Odtud ostatně roste upřímný Františkův ekumenismus přesahující hranice všech konfesí a náboženství (je příznačné, že to na něm poznal i tehdejší sultán a k překvapení všech Františka propustil v pokoji). Ze společného Božího Otcovství nutně plyne společné bratrství nás všech stvořených. Bratrství ve světě, který se svíjí bolestí (v hlubině živenou hříchem), který prahne po lásce a sám si slouží nenávistí.

A přece bolest a nenávist nemusí mít poslední slovo. A u Františka rozhodně nemá. Jestliže se ve svém prvním kroku (když vzal náš svět vážně) s Gautamou rozešel, při dalším kroku svého praktického řešení se s ním naopak těsně setkává: Gautama doporučuje jako základní metodu nelpění (neboť to je podle něj jedinou cestou jak se zbavit trýznivého dychtění) – a František přizvukuje: Chudoba. Ano – na nikom a ničem nelpět, k ničemu se nepřipoutat – protože pak nejsme dostatečně svobodní pro následování Ježíše. Františkánská chudoba není tedy pohrdáním stvořenými skutečnostmi, je aktivním odmítáním všeho, co by nás svazovalo v plném přilnutí k Ježíšovi. Nejen věci, ale i „dobré skutečnosti“ - ano: i své vlastní „dobré jméno“. Nelpět je v prvé řadě třeba na sobě samém. Naše „nafouklé já“ bývá nakonec tím, na čem nejvíc lpíme.

Chudoba, která nás osvobozuje, je ale teprve podmínkou toho, co je třeba v následování Ježíše opravdu učinit: revoluci, která skutečně změní svět. Jenomže – jaké „zbraně“ pro ní zůstaly Františkovi? Cožpak se v chudobě všeho nezbavil? Blahoslavení, kteří z Ducha zvolili chudobu, neboť jejich je království nebeské.

Na Františkovi se naplnilo vrchovatě to, co slíbil Ježíš těm, kteří kvůli němu všechno opustí: stokrát víc dostanou už v tomto čase (Mk 10,30). Na rozdíl od těch, kteří běžně konají revoluce, ta Františkova nechce, aby se ho druzí báli. Nechce být dokonce ani jejich konkurencí. Myslím, že právě tohle je důvod toho, proč s Františkem jsou kamarádi i ti, kteří jinak nechtějí mít s (katolickou) církví nic společného. František „necení zuby“, nehrozí pekelnými tresty, nezískává si autoritu tím, že by harašil jakýmkoliv brněním – teologickým, vědeckým, politickým, ekonomickým, veřejným míněním. Jeho „zbraní“ je něžnost. Prožil a znovu do našeho světa vtělil poznání, že ve vichru, který tříští skály, v zemětřesení, ani v ohni Bůh není – nýbrž ve vánku – tichém a jemném (1 Kr 19,11-12).

Františkova revoluce se totiž provádí mocí Ducha svatého. Neprovádí se bez nás, ale skrze nás. K tomu jsme ale upotřebitelní jen tehdy, když nelpíme na ničem – v prvé řadě na sobě, svých názorech, svém postavení, svém obrazu, své partaji – politické, církevní nebo jakékoliv jiné. A to navzdory tomu, že život v tomto světě bere naprosto vážně. Jen sebe zas tak vážně nebereme. Pak nejsme v moci strachu, který jinak svírá všechny ostatní revolucionáře. Pak je naděje, že to ovoce Ducha, které zářilo skrze Františka – a září dodnes – totiž pokoj a radost, bude aspoň někdy trochu prozařovat z nás. A tak mimo jiné bude – co se evangelizační účinnosti týče – bezkonkurenčně zvát na cestu v Ježíšových stopách ke společnému Otci.

O svátku sv. Františka z Assisi 4.10.2007. Autor je členem sekulárního řádu Sv. Františka .