Pane biskupe, rád bych se vás ještě jednou zeptal, zda byste nemohl více rozvést odpovědět na moji otázku o současné interpretaci dokumentu II. vatikánského koncilu z úvodu našeho rozhovoru. Uvědomil jsem si, že jste mi vlastně odpověděl na něco jiného. Smysl mé otázky byl jiný. Dala by se formulovat i takto: Nedomníváte se, že v současném vedení katolické církve existuje silná skupina, která se snaží znovu reinpretovat koncilní dokumenty konzervativnějším a méně otevřeným způsobem? Vždyt podstatou katolicity je široké spektrum názorů a otevřenost.

Na Vaši otázku bych odpověděl takto: "Právě proto, že v církvi existuje široké spektrum názorů a postojů, objevují se i takovéto formulace. Naproti tomu s velkou láskou a přesto otevřeně o stejné věci mluvil v Sibiu kardinál Kasper. V podstatě jde o vymezení pozic, které je základem dalšího dialogu. Zjištění rozdílností je jistě bolestné a je třeba to přijmout jako určitou podobu Kristova kříže, tím spíš, je-li formulováno tvrdě, ale nesmí se přitom zapomínat i na to, co je společné, a toho je mnohem víc. To nám dává odvahu jít dál i přes bolestná zjištění rozdílů, se kterými si v současné době nevíme rady. Nejvíc nás ovšem povzbuzuje to, že jednota je vůlí našeho Pána (viz např. Jan 17,21), ať si o tom myslí a říká kdo chce, co chce."

Děkuji za doplnění. Po setkání v Sibiu jste se v Praze koncem září zúčastnil dalšího ekumenického shromáždění - již tradičního setkání biskupů z celého světa. Jak byste charakterizoval tyto dny?
Ekumenická setkání biskupů (letošní už bylo dvacáté šesté, já jsem jich absolvoval asi šestnáct) jsou ekumenismem života. Společně se modlíme, posloucháme přednášky, prohlížíme památná místa, vedeme otevřené rozhovory a společně si slibujeme, že chceme vzájemně nést svoje bolesti i radosti. Jsou to velmi důležitá setkání, protože i pro ekumenu jsou nutné osobní kontakty a z nich vyplývající vzájemná důvěra. Tak tomu bylo i letos.

Máte v ČBK na starosti ekumenické vztahy. Co považujete za prioritu v této oblasti?
V návaznosti na výzvu závěrečného dokumentu ze Sibiu bych rád oživil dialog o vzájemném uznání křtu. V devadesátých letech pracovala smíšená ekumenická komise na společném pochopení svátosti křtu. Z její práce vyšla dohoda o vzájemném uznání křtu s Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) a Církví Československou husitskou a později též se Slezskou evangelickou církví augsburského vyznání. Na tyto dohody bychom mohli navázat v jednání s dalšími církvemi v ČR.

S kterými církvemi myslíte? S  baptisty? S těmi by byl problém, kvůli způsobu křtu. Oni uznávají křest jen ponořením.
Jistě, např. s baptisty by byl problém i třeba se křty dětí. Je však třeba vést dialog a hledat možné dohody. Například jeden ze způsobů křtu, pokropením, kterým křtili evangelíci, byl diskutován při dohodě s ČCE v devadesátých letech. V katolické církvi je tento způsob považován za pochybný, a dovoluje se pouze křest politím nebo ponořením. Evangelický synod tenkrát udělal významný krok, když se rozhodl, že pokropením se již křtít nebude a dohoda mohla být uzavřena. Proto si myslím, že je třeba vést dialog o křtu i s dalšími církvemi a mohou se leckdy najít i překvapivé shody.

V devadesátých letech existovala komise i o eucharistii, že?
Ne, nebyla. To není tak jednoduché. Zde je problém větší. Katolíci i pravoslavní vnímají společné vysluhování eucharistie jako výraz viditelné jednoty, která je cílem ekumenického hnutí. Zatímco luterské církve, reformované, anglikáni vidí eucharistii jako prostředek k jednotě. V tom je veliký rozdíl, zde to naráží. U katolíků se však rozlišují dvě věci: výraz plné jednoty a pastorační ohledy, kdy jde o jednotlivce v těžších situacích. Tam je církev otevřenější. Zde nejde o znamení jednoty, ale o pastorační přístup. Proto pro pastoraci ČBK vydala dokument Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví, kde jsou různé výjimky pro různé životní situace, pro smíšená manželství, slavnostní příležitosti apod. To je věc užitečná.

Tento dokument znám, ale pořád se mi zdá, že jde jen o výjimky, málo použitelné pro dlouhodobý život.
Samozřejmě jde o výjimky, protože dokument odráží situaci, kdy plná jednota ještě nebyla dosažena. Jednoduší je společenství s křesťany z Východu, s kterými nás katolíky pojí mnohem víc, než s církvemi vzešlými z reformace na Západě. Zejména společná víra vzhledem ke svátostem a apoštolská posloupnost. Rozdílnost víry vzhledem ke svátostem u církví vzešlých z reformace a jiný pohled na apoštolskou posloupnost, než máme my a křesťanský východ, je problém a myslím, že je to věc, která je ještě na hodně dlouho, než se ji podaří vyřešit.

Domnívám se ale, že jde o dvoustupňový dialog. Nejdříve společná účast na eucharistii s nekatolíky, kteří věří v přítomnost Krista v eucharistii a žijí např. ve smíšeném manželství, ti by měli mít ještě více otevřenosti, a až následně všeobecná účast a společné předsedání bohoslužbě.
Možná, že vývoj touto cestou půjde, to by bylo schůdnější, ale nejsem prorok. Určitě to ale bude výraz individuálního pastoračního přístupu, nikoliv výraz viditelné jednoty. V tom je ten výraz dvojího přístupu.

Tento rozhovor jsme vedli ve vlaku na cestě ze Sibiu. Není to běžné, aby biskup cestoval společně v jednom těsném lůžkovém kupé s dalšími pěti lidmi, navíc máme velké zpoždění. Cesta vlakem byla doporučena z ekologických důvodů, jel byste příště znovu vlakem?
Více létám letadlem, pokud by do Sibiu byl možný přímý let a ne přes vzdálenou Bukurešť, asi bych letěl a ušetřil dva dny.

Jste prý velký sportovec?
Bývávalo :-)

V Sibiu se hodně mluvilo o vztahu církví a ekologie zejména o globálním oteplování. Není to jen západní móda?
Já jsem původně matematik a mám i fyzikální vzdělání. Cestování vlakem a podobné výzvy, to jsou jen takové drobnosti. Je třeba najít zásadní řešení energetických zdrojů. Až se podaří získávat energii z termojaderné fúze, pak to bude mít rozhodující význam.

Církev má ale též tradice dobrovolné skromnosti.
Jistě, to jsou ale dvě věci. Osobní přístup, jít příkladem a povzbuzovat druhé ke skromnosti, považuji za důležité. Na druhé straně však je třeba se zamyslet, co lze udělat ve velkém, aby to mělo citelný efekt. Dobrovolná skromnost ale závisí i na kulturních podmínkách. Na společnosti, ve které žijeme. Pro někoho je náš život v tzv. dobrovolné skromnosti stále velkým luxusem.

Při naší společné cestě vlakem mě zaujal váš přístup k modlitbě. Když většina ostatních delegátů spolu diskutovala nebo popíjela kávu, vy jste využil čas i k modlitbě breviáře (denní modlitba církve). Máte prý breviář i v kapesním počítači?
Ano, to se dá stáhnout na adrese http://www.ebreviar.cz/default.htm. Modlitba breviáře je mojí povinností a díky Bohu za to, že povinnost člověka nutí k modlitbě, i když má sebevíc práce. Bez modlitby by to nešlo, to bych rychle vyšuměl. Považuji modlitbu za velice nutnou. Je dobře, že máme denně breviář za povinnost.