Původně jsem do toho nechtěl jít, protože je to téma, které vyžaduje solidní debatu a ne typické christneťácké "osobní šermovačky". Jenmože solidní debata je vždycky náročná na čas - a ten mi hrozně chybí.Když ale teď čtu, co k tomu "připodotknul" AG, tak přece jenom něco přidám také za sebe.

Smyslem liturgie je vytvořit v rámci společenství "prostor", v němž by se mohl reálně zpřítomnit Vzkříšený Pán. Jak konstatuje i KKC (§1144): Liturgii koná celé shromáždění, které je liturgem.
      Liturgie je tedy potud přiměřená, pokud se skrze ní daří toto dvojí:
      - vytvoření skutečného společenství
      - zpřítomnění Vzkříšeného Pána.

      Na základě mnohaleté zkušenosti s liturgií katolickou (omezím se na liturgii eucharistie) a občasné zkušenosti s liturgií protestantských církví (a velmi řídkou zkušenost s liturgií pravoslavnou) se "dopustím" tohoto stanoviska:

     (1) Pokud se jedná o vytvoření skutečného společenství, potom je jak současná forma katolické liturgie (mešní) i současná forma liturgie standardních evangelických bohoslužeb opravdu "hodně podobná" - a to v tom, že k vytváření skutečného společenství prakticky nijak nenapomáhá, naopak - v obou případech může účastník takové liturgie ji "absolvovat", aniž by se ho tento nutný rozměr "dotknul".
       Je to dáno tím, že - formálně nahlíženo (a pro zvýraznění zjednodušeno) - katolická (mešní) bohoslužba má formu divadelního představení s občasným potelskem diváků (vymyká se z toho jen samotný moment přijímání), zatímco typická evengelická bohoslužba má formu odborné přednášky s kulturními vložkami. V obou případech tato forma bohoslužby vytváření skutečného společenství znesnadňuje (byť ne znemožňuje - sám jsem zažil řadu eucharistických bohoslužeb, dokonce nejen v teepee na táboře či po bytech, kdy k vytvoření skutečného společenství došlo) a rozhodně bez aktivního zájmu účastníků naopak vytváří dobré předpoklady k tomu, aby k žádnému společenství nedošlo.
      Konkrétně: Tradiční systém obsazování lavic ve většině katolických kostelů - tedy odzadu, "zašpuntovat" lavice na krajích, aby si už do nich nikdo snadno nemohl sednout, "rozptýlit" se po kostele tak, aby každý měl kolem sebe dostatek sukromého životního prostoru, ani tam, kde to liturgcký text přímo vyžaduje (například v úvodním vyznání hříchů, kde každý prosí "braty a sestry" za odpuštění), se ani nepodívat na toho, kdo je vedle nás, ale dál skelným zrakem sledovat dění u oltáře - to jsou jen nejkřiklavější projevy toho, že současná forma katolické mešní liturgie umožňuje velmi snadno vytváření jakéhokoliv společenství destruovat.
     O liturgii nekatolické toho vím příliš málo k tomu, abych napsal víc, než jsem napsal. Co se týče té naší, katolické, k té formě ještě dodám, že jsem viděl bohoslužby z Angoly a některých dalších afrických států, a předevčírem na TV NOE i z Brazílie, a tam spontaneita shromážděných evidentně bourala bariéry a k vytváření společenství přímo vedla. Čili ona stávající "koženost" typická pro katolickou mešní bohoslužbu (a odpuzující většinou toho, kdo na ní "zabloudí") je tedy nepochybně kulturně historicky podmíněná a i bez zásadního zásahu do struktury by se tu nejspíš dalo mnoho změnit. Nicméně - nelze zastírat, že současná klasická forma mešní bohoslužby reálnou hostinu (která je skutečně formou pro vytváření polečenství mnohem příznivější) připomíná jen tomu, kdo má dosti velký smysl pro abstrakci.
    To, že katolická bohoslužba má z vnějšího hlediska formu "divadelního představení", pak zvýrazňuje estetickou ubohost většiny dnes slavených bohoslužeb - počínaje kvalitou zpěvu (textu, nápěvu i provedení), přes četbu biblických textů a rétorickou úroveň kázání až ke způsobu, jakým se chovají při svých rolích kněz (působí mnohdy křečovitě, často pak vyloženě rutinérsky) i ostatní účastníci (např. při televizních přenosech není nikdy problém ukázat detaily účastníků, kteří jsou zjevně "mimo").

     (2) Co se týče zpřítomnění Vzkříšeného Pána, pak nabízí katolická mešní liturgie nepochybně větší prostor - zejména nezpochybnitelnou jistotou přítomnosti skrze Tělo a Krev. Tím neříkám, že - alespoň v luteránsky zaměřených sborech, kde se o reálné přítomnosti Vzkříšeného skrze chléb a víno nepochybuje - k této přítomnosti nedochází,  pouze o ní já nemám jistotu srovnatelnou s jisotou při katolické mši (případně pravoslavné svaté liturgii).  
       V obou případech je tu prostor pro přítomnost skrze Slovo (byť to mnohdy vypadá, jako by to katolíci ani nebrali vážně) a přítomnost skrze společenství (pokud se ovšem opravdu vytvoří).

Katolická mešní liturgie tu navíc nabízí zpřítomnění skze osobu kněze. Osobně musím k tomu dodat, že právě tento faktor mě - společně s Eucharistií (která je toho vlastně přímým důsledkem) - smiřoval a dosud smiřuje s tím, když kněz jinak působí nedůvěryhodně, odpudivě či jinak lidsky uboze (například to byl člen Pacem in teris, alkoholík, náladový cholerik apod.).

Před časem jsem na Evangnetu četl velmi zajímavou debatu o postavení evangelického faráře. Můj nejmilejší kolega z rozhlasu Miloš Rejchrt nám (katolíkům) občas říkával: Jelikož my to svoje evangelictví furt vymezujeme jako nekatolictví, až i antikatolictví, jsme těmi katolíky setrvale fascinováni, takže potom od vás spoustu věcí nevědomky přejímáme. Takže jsme převzali i katolické pojetí kněžství: Farář je někdo jiný než laici, při ordinaci byl nejen pověřen určitou činností, ony byl proměněn v nelaika, vstoupila do něj nová kvalita. Tohle ve skutečnosti klade na evangelického faráře mnohem větší nárok, než na katolického kněze. Na osobních kvalitách toho faráře mnohem víc záleží - protože teologicky (i z hlediska evangelické teologie) on není vybaven žádnou jinou "mocí" než jen svou osobní vírou a svými lidskými dispozicemi (včetně hříšnosti, jež je nám všem společná). Tady se - tolik zesměšňované a málokdy chápané tradiční učení o "ex opere operato" (působení svátosti vlastní mocí - ne kvalitou toho, kdo svátost uděluje) - ukazuje, aspoň pro mě, zcela zásadní hodnotou z hlediska liturgie (a tím i samotného života víry).

Text byl převzat z diskuzního tématu: Je katolická liturgie příliš formální a rigidní?