Byl to obyčejný člověk. Sedlák. Spolu s takovými osobnostmi, jako byla židovská karmelitka Edith Stein či luterský pastor Dietrich Bonhoeffer, se postavil nacizmu a hrůzovládě Hitlera, který si podrobil téměř celou Evropu. Neangažoval se v žádných opozičních hnutích, jen plnil to, k čemu ho nabádala jeho víra. Byl přesvědčen, že odmítnout vojenskou službu není hřích a je křesťanštější přinést v oběť sám sebe než zabíjet jiné, aby si zachránil život. On nesklopil hlavu, ale řídil se hlasem svatého Petra, který říká: „I kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení! Nebojte se jich, když vám vyhrožují, a nedejte se zneklidnit. Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,14-15). Dnes o něm mluvíme proto, abychom za každých okolností nacházeli způsob, jak dát zvítězit pravdivému vědomí, jež vychází z křesťanské etické odpovědnosti. Je to etika "vyšší a poslední“ odpovědnosti. Staví se proti "přirozené a předposlední“ slepé poslušnosti, uložené režimem a hájené falešnými dobovými učiteli.


Obyčejný život

Franz se narodil 20. května 1907 v St. Radegund, osadě v Horním Rakousku. Vyrůstal jako nemanželské dítě, protože se rodiče nemohli kvůli chudobě vzít. Jeho matka Rosaria Huberová se po smrti otce znovu provdala. Jeho otčímem se stal Heinrich Jägerstätter, který malého Franze adoptoval a dal mu své příjmení. V roce 1927, tehdy už dvacetiletý, opouští rodnou ves a odchází za prací do štýrských dolů. Tady prožil morální krizi.Svůj čas trávil velmi rozmařile. 1.srpna se stal otcem dcery, kterou měl se služebnou, která žila nedaleko jejich statku. Hned nato ze vsi odešel do jakéhosi dobrovolného exilu, kterým začala jeho konverze.

Definitivně obrátil list v roce 1936, kdy se oženil s Františkou Schwaningerovou. Ta byla hluboce věřící. Na svatební cestě v Římě dostali požehnání od papeže Pia XI. Ten krátce nato vydal encykliku Mit brennender Sorge proti nacizmu. Manželka měla na Franze velký vliv. Jeho náboženská horlivost rostla. Farář Fürthauer ho učinil sakristiánem farního kostela. Radostí mu bylo narození tří dcer. Ještě předtím, než bylo obsazeno Rakousko (11. března 1938), se otevřeně vyslovil proti Hitlerovi a jeho metodám. Když nadešla chvíle voleb, kdy se rozhodovalo o Anschluss (připojení Rakouska k Reichu), překročil práh volební místnosti pouze na naléhání manželky. Ta se obávala odvetných opatření, která by na ně dopadla. Vhodil do urny čistý lístek.

Po čtyřech letech přirovnal výběr Bavorska a Rakouska mezi nacionálně socialistickou a křesťanskou vládou, k výběru židovského národa mezi Kristem a Barabášem na Velký pátek. Ve svém disentu pokračoval i nadále. Když musel nastoupit v letech 1940-41 do Wermachtu, jasně poznal, že nacizmus není slučitelný s jeho vírou. Krátce potom co narukoval, byl poslán domů. Byl jediným živitelem rodiny. To v té době znamenalo, že je nenahraditelný.

Franz Jägerstätter se svojí první motorkou mezi  příbuznými na domovském statku


Překážky na cestě odporu

Ve svém deníku zdůrazňoval, že je třeba umět rozlišovat mezi státem a stranou. Poukazoval na nutnost prosit Boha o rozum, aby lidé poznali, kdy a koho mají poslouchat. Ve svých úvahách se vyslovil proti katolíkům, kteří se staví proti věcem, které by měli zachovávat. Podle něj vedla jediná cesta k zachování evangelia ukázat režimu, že lze zůstat lidmi a křesťany. O tom všem, včetně záměru neodpovídat na povolání do zbraně, mluvil se svým novým farářem Karobathem, který se mu různými argumenty snažil ukázat zbytečnost eventuální oběti. Vše bylo marné: Franz, který v těchto důvodech spatřoval „prozíravost pouze lidskou, až příliš lidskou“, zůstal ve svém odhodlání neochvějný.

Aby získal odlišný názor, šel až do Enns, kde strávil celý den s jiným knězem, otcem Taimerem, jemuž předložil pochybnosti, co se mu honily v hlavě. Je morálně přípustné podílet se na nacistické válce, i přesto že ji chápeme jako nespravedlivou? Anebo je nevyhnutelná volba mezi být katolíky, nebo nacisty? I tento kněz mu radil, aby se podřídil, a přece – jak čteme v diářích – on se přesvědčit nedal. On své přesvědčení neztratil. Byl si vědom toho, že naší povinností je poslouchat Boha. Jestliže nám představení přikazují něco špatného, zvráceného a mylného, poslouchat je nemusíme. Napsal: Považoval za těžký hřích bojovat za bezbožecký režim, který si podrobuje národy a měl za to, že odpovědnost za každý čin padá jak na ty, kdo se ho dopouštějí, tak na ty, kdo mlčí anebo předstírají, že nevidí. 23. února 1943 dostal povolávací rozkaz. Známí a příbuzní se ho snaží přesvědčit, aby narukoval. V dopise otci Karobathovi vysvětlil, že kdyby oblékl uniformu, zapřel by Krista jako Petr. Věděl, že když odmítne, vystavuje se riziku, že neuvidí ty, které miluje. Stejné riziko by ho ale čekalo na frontě.


Svobodná vůle vězněného

Časně ráno 25.února odjel ze St. Radegund tak, aby ho nikdo neviděl. 1. března se představil v povolávacím centru a prohlásil, že odmítá vojenskou službu. Hned byl zatčen a převezen do vojenské věznice v Linzi – prvního úseku křížové cesty, kterou si sám dobrovolně zvolil.

Dva měsíce ve vězení ho provázela velká duševní bolest. Život si lží ale zachránit nechtěl. Svou ženu v dopisech uklidňoval tím, že to, co se jim děje, je boží prozřetelnost. Sám se k Bohu s důvěrou obracel po celý čas. U příležitosti výročí svatby jí píše: „Když se dívám zpátky a zvážím všechno štěstí a milosti, kterých se nám dostalo, někdy se mi těch sedm let jeví jako zázraky!“ I když odtud mnoho nevidím, přesto se mi zdá, že vše je letos zelenější a rozkvetlejší než v letech předchozích. Jak začne svítat, je pod okny slyšet kosí zpěv: i ptáci, přestože to jsou nerozumní tvorové, mají, jak se zdá, více pokoje a radosti než my, lidé rozumem obdaření.“

Děti: Milý tatínku, přijď brzy!

4. května 1943 byl nečekaně převezen do Berlína k poslednímu soudu. Své úvahy o Bibli zaznamenával ve vězení na hrstku papíru, co byla k dostání. Jeho advokát, F. L. Feldmann, se pokusil o nejzažší obhajobu a snažil se zvrátit jeho rozhodnutí, jež by ho navždy vzdálilo jeho drahým. Franz však byl neoblomný: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden. Kdo svůj život zachrání, ztratí ho: kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho (Mt 10,37-39).

Soud proběhl 6. července 1943 a rozsudek zněl: trest smrti. Nechtěl o tom psát ženě ani dětem, od nichž před několika dny dostal fotografii, na níž stálo: „Tatínku, vrať se brzy“ (obr.). Advokát informoval Franzisku, aby se rychle vypravila do Berlína, než bude příliš pozdě.

V posledních dnech Franz dlouze rozmlouval s otcem Kreuzbergem, vězeňským kaplanem, a tyto rozhovory jej velmi povzbudily, zvlášť když se dověděl, že další Rakušan, otec Reinisch byl popraven z téhož důvodu: odmítl totiž složit vojenskou přísahu. Hodně psal. Ventiloval tak svůj strach, lásku k rodině a důvěru v Boha. Prosil rodinu o odpuštění za bolest, kterou jim způsobil. Jeho život pohasl pod gilotinou, 9. srpna 1943. A přece i po tolika letech vystupuje z tragické minulosti jeho „bolestná a hrdá“ korespondence, jak si přál: aby nám připomněl, že ani v době, kdy smýšlení bylo zastíněno strachem a lidstvo se potácelo v temnotách, znetvořené zvrácenou ideologii šílence a souhlasným mlčením tolika „skrčků“, nescházeli lidé jako Franz Jägerstätter a další, kteří i uprostřed temnot dokázali najít těžší, ale jasnější cestu víry, svědomí a odpovědnosti.

Foto: www.jaegerstaetter.at. Redakčně kráceno. Celý text je k dispozici na stránkách pustiměřské farnosti.