Česká televize nedávno uvedla film Černí a černější, který se zabývá tématem odporu církve proti komunismu, ovšem na příkladě kněží, kteří se zaprodali Státní bezpečnosti. Jakým způsobem jste se dostali k tomuto tématu?

Ondřej Krajtl (OK): Odborně i soukromě se zajímám o některé aspekty komunistického režimu, zároveň je mi toto téma blízké i jako křesťanovi. Jsem přesvědčen, že o komunistické perzekuci církve se mluví málo a značně zjednodušeně. Rozhodli jsme se nabídnout barvitější pohled a provést diváky životními příběhy tří lidí, kteří pokrývají celou dobu trvání komunistického režimu u nás. Jeden z nich začal spolupracovat s tajnými službami již v roce 1948, druhý v padesátých letech a ten poslední v osmdesátých.

Jak jste se dostali k lidem, kteří se stali agenty StB a rozvědky?

OK: Žádné ucelené seznamy spolupracovníků z řad duchovních neexistují. Jednalo se o dílčí výstupy výzkumu jednotlivých historiků.

Pavel Paleček (PP): Domnívám se, že je potřeba si položit otázku, zda církev byla komunistickým režimem kontrolována a ovládána. Abychom mohli toto definovat, je třeba studovat archivní materiály a hovořit s pamětníky. Myslím, že odpověď bude zajímavá. Na jedné straně desetitisíce obětí, lidí odhodlaných bránit svobodu vyznání jako Augustin Navrátil, kterého komunisté za jeho víru zavřeli do psychiatrického ústavu, na druhé straně lidé zrazující na místech, kde bychom to nečekali a z důvodů, které zůstávají nepochopitelné.

Církev byla především obětí komunistického režimu u nás, přesto vykreslujete její pronásledování také z druhé strany...

PP: Toužebně jsem hledal a pátral po někom, kdo je kněz, spolupracoval s režimem a byl by ochoten o tom dnes pravdivě mluvit. Pro mě jako historika je nejzajímavější, co je ke spolupráci vedlo, jak probíhala a ne je skandalizovat. Doufal jsem, že někoho takového najdu, protože pro církev je samozřejmé pracovat s pojmy vina a odpuštění. Bohužel jsem nikoho takového nenašel. Nechtějí o své minulosti mluvit. Chápu, že za komunismu by jim za prozrazení spolupráce s StB hrozil kriminál. Ale dnes?

Případy kněží, o kterých je váš dokument, jsou téměř neznámé. Proč jste se rozhodli právě pro ně?

OK: Ty tři případy jsme do dokumentu zařadili, jelikož lze přesně dohledat informace, které tajným službám poskytovali o svých bližních. Zároveň jsou určitým vzorkem metod, jak režim manipuloval s lidmi. Jsou příkladem toho, jak spolupráce s rozvědkou a StB fungovala.

Jakým způsobem rozvědka tyto lidi ke spolupráci získávala? Nabízeli se rozvědce ke spolupráci sami nebo je ke spolupráci donutila, třeba vydíráním?

PP: Je těžko představitelné, že by bylo možné vyslat na Západ někoho, kdo není o svém úkolu přesvědčený. Lidé, kteří byli vysíláni, byli přesvědčení marxisté, nebo katolíci, kteří dokázali přesvědčit rozvědku, že jsou marxisty. V těchto případech nemohla rozvědka postupovat jako StB, která mohla ke spolupráci donutit někoho třeba kompromitujícími materiály. Ti lidé vstoupili do služebního poměru s MV, dostávali měsíční plat. Jednalo se většinou o lidi, kteří se ve své práci cítili nedocenění a proto se dobrovolně nabízeli rozvědce ke spolupráci. Například Jindřich Holeček spolupracoval s StB již při výkonu základní vojenské služby, ta pak jeho spis dala k dispozici rozvědce. Z počátku chtěl být do Říma vyslán jako laik, jelikož měl snoubenku, po výcviku, který trval dva roky, souhlasil již s tím, že se nechá vysvětit na kněze. V případě Blažeje Müllera se jednalo z počátku o nezvládnutí nátlaku, později však velmi agilně plnil všechny rozkazy. Jinak je těžko představitelné, že by jej v roce 1956 poslali jako agenta do Říma.

V čem spočívala práce agentů v Římě? 

PP: Činnost Československé rozvědky v Římě ještě není přesně zmapovaná. Úkolem agentů bylo sledovat kněze, kteří aktivně vystupovali proti komunismu, podávat o nich zprávy, podávat zprávy o jejich kontaktech v Československu, o zásilkách zakázané literatury, sledovat lidi z emigrace – v Římě byl například Jiří Pelikán. Navazovat kontakty s církevní hierarchií ve Vatikánu. Snažili se dostat do blízkosti papeže, který byl Polák a ke kterému měli jako kněží či bohoslovci ze slovanských zemí mnohem jednodušší přístup.

Jak zvládali takto vyslaní agenti psychickou zátěž, když museli několik let hrát dvojí roli, žít v celibátu, účastnit se bohoslužeb?

PP: Tato dvojí role byla skutečně velmi zatěžující. Jeden z bohoslovců se psychicky zhroutil a přiznal se, někteří to řešili alkoholem.

Vysílání agentů do Říma bylo oficiální doktrínou rozvědky potažmo KGB?

OK: Na rozdíl od západních rozvědek, které chtěly mít své informátory především na klíčových místech, KGB i čs. rozvědka  chtěly nepřátelské prostředí zaplavit rozvědčíky zezdola nahoru. Možným kandidátem spolupráce se mohl stát kdokoliv s vazbami na emigranty. Tak se třeba pozornost tajných služeb zaměřila počátkem 50. let i na dnešního kardinála Špidlíka, a to jen proto, že o svém duchovním stavu a o církvi rád žertoval. Samozřejmě se pak velmi rychle ukázalo, že jde pouze o svérázný smysl pro humor, Špidlík byl hluboce věřící a odpůrce komunismu. Pokud byl některý z československých spolupracovníků rozvědky skutečně úspěšný, převzala ho od pražského ministerstva vnitra do přímého řízení KGB. To se stalo v případě československé agentky Ireny Toretové-Trolerové, která byla v 70. letech asistentkou vatikánského státního sekretáře Cassaroliho. Nainstalovala v jeho audienční místnosti odposlech. Jaké byly její další úkoly, to zjistíme asi až po kompletním otevření archivů v Moskvě nebo pokud by byla ochotna o tom mluvit. Ještě zřejmě žije zřejmě v Itálii.

Jak moc se komunistům podařilo infiltrovat svými agenty Český kněžský seminář Nepomucenum v Římě?

PP: Český kněžský seminář v Římě byl agenty pražského  ministerstva  vnitra zavalen. Krom agenta Jiřího Mráze, který tam působil  v letech 1982 až 1985, to  byl také Karel Simandl, který se sám  přihlásil ministrovi vnitra s prosbou, aby směl pracovat jako agent v zahraničí  mezi katolickou emigrací. V ní podle Simandla „působí celá řada  protisocialisticky  smýšlejících živlů“. Dále to byl Albín Sybera nebo Jindřich Holeček, který vystupoval s Miroslavem Ransdorfem jako agilní marxista v Praze v 70. letech. Od roku 1982 podával každé tři týdny  hlášení a plnil  úkoly rozvědky s oceňovanou přesností. Nápady agenta  Mráze zaujaly také  KGB, které navrhoval vytvořit mezinárodní náboženskou sektu,  která by se stala krycí organizací pro akce sovětské rozvědky  po celém světě.

Co mohlo hrozit lidem, na které tito agenti podávali informace?

PP: V případě Jindřicha Holečka, byla jedna žena odsouzena na dva roky a odseděla 18 měsíců. Dostala pokutu 25.000 Kčs a rozpadla se jí téměř rodina. Jedna řeholnice byla odsouzena podmíněně a po brutálním zásahu bezpečnostních složek v kadaňském klášteře, které proběhlo na základě Holečkova udání, došlo k úmrtí několika starších sester dominkánek. Šok z tohoto zásahu, který věrně připomínal vysídlení klášterů v 50. letech, způsobil jejich úmrtí.

Jindřich Holeček s kardinálem Vlkem a nunciem Coppou 

OK: S přispěním informací získaných od Blažeje Müllera byla odhalena síť saleziánů na Moravě, její členi postihováni za tajnou práci s mládeží. Páter Václav Filipec, v 50. letech jeden ze salesiánského vedení, se 5 let skrýval před StB v ženském klášteře. Pět let neopustil jednu budovu. Teprve po sérii hlášení zevnitř z církve, tedy nejen od Müllera, jej chytili a uvěznili na osm let. Dodnes na ty roky nerad vzpomíná. Podobné zážitky dokážou člověka traumatizovat i po padesáti letech.

Pokračování rozhovoru přineseme příští týden. Tématu filmu Černí a černější se bude věnovat panelová diskuse České křesťanské akademie ve čtvrtek 22. listopadu v 17 hodin v reflektáři benediktinského opatství v Emauzích v Praze - viz zpráva Magazínu ChristNet.eu

Pavel Paleček, historik, je autorem 5 knih, zabývá se dějinami komunistické perzekuce, historií přírodních věd a studenou válkou. Absolvoval vědecké stáže na univerzitách ve Vídni, Budapešti, Minneapolis a na Institutu Maxe Plancka v Berlíně. Poslední dva roky strávil na Columbia University v New Yorku, která patří mezi 10 nejlepších světových univerzit. Mezi jeho aktivity patří také činnost v nakladatelské oblasti a ve filmu.



Ondřej Krajtl, publicista, se věnuje vztahům mezi médii, ideologií, totalitou a estetikou. Na Masarykově univerzitě v Brně studoval žurnalistiku, historii, uměnovědná studia a estetiku. V současnosti zde působí jako doktorand Semináře estetiky.