Na počátku putování dobou adventní potkáváme postavu velkého proroka: „Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel,“ píše Matouš. Jan Křtitel je prorok uznávaný nejen v křesťanském světě, ale je též blízký a velmi ctěný muslimy. Jeho hrob je uprostřed velké Omayyadiovy mešity v Damašku, okolo kterého se shromažďuje chudý lid. Jan chudé lidi přitahuje, a proto se můžeme ptát: Co jeho velmi přísný hlas říká našemu srdci, naší společnosti, naší době?

Jan Křtitel by dnes možná mohl být nazírán jako podivín, který tvrdě a nekompromisně kritizuje společenské poměry. Jenomže jeho pohled na svět je pohledem prosvětleným Božím slovem, takže v něm ve ukryta pravda o nás lidech. Jan byl oblečen do velbloudí srsti, kolem boků měl kožený pás, potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Kobylky byly ve starozákonní symbolice obrazem zla a pohromy. Jan Křtitel kobylky jedl, zvítězil nad zlem a pohromou. Urgentně hlásal přicházející světlo sebe darující lásky, aby lidé nebyli přistiženi ve tmě vlastního egoismu.

Místo, kde Jan působil, byla judská poušť, v okolí Jordánu, což znamená, že nebyl zase tak daleko od Jeruzaléma. Nebyla to tedy geografická vzdálenost, která ho oddělovala od tehdejšího velkoměsta, ale odlišnost stylu života. Jan mluvil jazykem neobvyklým a možná se nám v naší přepsychologizované společnosti zdá, že až nepřijatelně tvrdým. Říká jasně: „Plemeno zmijí,“ těm, kteří šikanovali nejslabší a nejchudší. Můžeme se i ptát, nezvolili bychom dnes raději nějaké jiné psychologické metody, aby se snad u bohatých a zabezpečených lidí neobjevila traumata?

Jan ale mluví jasně o lenosti a spánku sebestředného srdce. Kázal nad těmito lidmi blížící se Boží hněv. A všem říkal, že sekera je již na kořeni stromu a každý, kdo nenese dobré ovoce, bude vyňat a hozen do ohně. Jeho velmi útočná řeč, která obviňovala Jeruzalém a jeho obyvatele, se týká vzdálenosti lidí od Boha a jeho lásky, vzdálenosti lidí ve vztahu k Bohu a bližnímu, tomu nejchudšímu a nejubožejšímu. Jan toužil, aby lidé, kteří žili v jeho době – a říká to i nám dnes – poznali své špatné směřování, obrátili se a navrátili k prameni lásky, kterým je Bůh. Když říká: „Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské“, zajímá se o lidi, cítí za ně zodpovědnost, aby nebyli nepřipraveni, protože ví, že za ním přichází někdo o mnoho větší a důležitější. Obraťte se znamená změňte směr a nechoďte jen po vašich každodenních cestách, jen za vašimi zájmy, věnujte čas vztahům s druhými lidmi, věnujte svůj čas lidem osamoceným, nemocným, odstrčeným. Jan Křtitel říká i naší společnosti: „Plemeno zmijí“, když nepřijímá chudé, slabé, lidi na okraji společnosti, bezdomovce, lidi staré, sirotky, přistěhovalce, lidi postižené, když jim v naší společnosti všemožně dáváme do cesty překážky – a to nejen ty právní či finanční, kterými je šikanujeme – ale hlavně vztahové, dlužíme jim naši lásku. Obrátit se znamená žádat o odpuštění za lhostejnou vzdálenost, která se vmísila mezi nás a Boží lásku, mezi nás a Ježíšovu lásku, která se velmi tajemným způsobem zjevuje skrze lidi utlačované, lidi na ulici, chudé, nemocné, uvězněné.

V prvních dnech, ve kterých směřujeme k Vánocům, je příhodný čas žádat znovu o odpuštění a připravit své srdce, protože nás čekají události větší, než si nyní dokážeme představit, poznáme lásku o mnoho větší, než poznala naše dosavadní zkušenost, budeme naplnění radostí, která nezná mezí a nikdo ji nemůže narušit.

Autor je odborný asistent spirituální teologie KTF UK. Osobní web: www.carolus.cz