Je liturgie modlitbou jen ducha nebo i těla?
Liturgie je záležitostí celého člověka. Proto existují liturgická, gesta, symboly, úkony, aby skrze ně mohl člověk co nejdokonaleji vstoupit do dialogu s Bohem. Člověk je, jak poznamenává svatý Irenej, jednotou těla, duše i ducha a každá z těchto složek je zapojena do liturgie svým osobitým způsobem, tak aby se celý člověk mohl povznést k Bohu, aby mohl vrůstat do tajemství Trojce, jak poznamenává Gogol. Právě to je důvodem mnohovrstevnosti liturgie. Člověk se setkává s Bohem ve vší své dokonalosti i prostotě, jednoduchosti i složitosti, naději i pokoře.

Žehnání je časté gesto při liturgii

Jak oslovuje liturgie tyto složky člověka?
Tělo je oslovováno vnějšími gesty a symboly. Když je přinášen chléb, hoří kadilo, člověk klečí či stojí, pak je pro něj snazší vnímat liturgii jako přirozenou činnost. Člověk nejlépe reaguje na podměty, které vidí (sakrální prostor, kněz, architektura chrámu, hořící svíce,…), slyší (modlitby, zpěv, Boží slovo, homilie apod.), cítí (kadidlo), chutná (eucharistii). Do liturgie jsou tak zapojeny všechny smysly tak, aby se člověk mohl modlit i Tělem, které pochází od Stvořitele a má mu vydávat chválu.
Druhou složkou je duše, která provádí reflexi viditelných znamení a gest. Bůh dal člověku rozum, aby mu mohl sloužit vůlí, mohl ho poznávat a objevovat velikost jeho lásky. Právě taková je úloha rozumu při liturgii – poznávat skrytá tajemství, v ní obsažená a tak dávat duchu dostatek podmětů pro modlitbu, dialog s Pánem.
Třetí a nejdokonalejší je duch. Díky němu se stáváme podobni Bohu a jsme schopni modlitby. Celé naše lidství stojí právě na našem duchu. Právě na něj je celá liturgie nejvíce zaměřena, neboť on je zrakem našeho srdce. Jím účinně přijímáme svátosti, předstupujeme před Boha Otce. Teofán Zatvorník definoval činnost ducha – tedy modlitbu – jako vydechování a vdechování Ducha svatého. Podstatou modlitby je tak překonat propast mezi nebem a zemí, člověkem a Bohem. Tuto propast překonal svým narozením a zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus, právě on Tvoří most mezi námi a našimi prosbami v církvi a Bohem otcem v Trojici.

Jaká jsou ona liturgická gesta?
Chůze je obrazem putujícího vyvoleného Božího lidu. Máme si při ní být vědomi toho, že vycházíme od Otce do světa a opět se vracíme k Otci. Je výrazem naší činnosti a aktivity na díle spásy, nejsme jen pasivní diváci díla Jeho rukou, ale sami máme skrze všeobecné kněžství, podíl na vykupitelském díle.
Stání je postoj toho, kdo stojí před oltářem a to nejen ve smyslu prostorovém, ale také duchovním. Je výrazem modlitby, neboť křesťané i židé při modlitbě stojí, je to výraz úcty před Hospodinem a očekávání příchodu věčné radosti. Vyjadřuje také naši připravenost a ochotu slyšet Boží slovo a vnést ho do svého života, proto stojíme před evangeliem, abychom mohli následovat Krista modlitbou i činem.
Sedění je obrazem žáka, který poslouchá slova svého Učitele a Tvůrce v Písmu, ale také učitele který učí lid Pánovým příkazům a radám. Je výrazem naslouchání, ztišení, usebrání či kontemplace – prostého a pokorného naslouchání Ducha, který k nám promlouvá skrze proroky, apoštoly a nejdokonaleji skrze Ježíše.
Klečení – zde můžeme užít krátké věty: „Hřích mě srazil na kolena“. Zde je obsažena plná symbolika gesta pokání, pokory, lítosti, proto klečíme při proměňování, protože Kristus pro nás přináší oběť dokonalou a svatou Sebe samého. Máme si uvědomit, že spása a přijímaní eucharistie není něčím zaslouženým, ale důkaz Jeho lásky ke mně, hříšníkovy.
Pokleknutí na pravé koleno je znamením pokory a odevzdání se Pánu. Současně také výraz úcty spojené s pozdravem, proto poklekáme před svatostánkem, abychom pozdravili svého Pána a Spasitele a vzdali mu, byť nedokonalým způsobem úctu, které je Beránek hoden.
Polibek, pozdravení pokoje je úkon bratrské lásky a sounáležitosti ve společenství církve, neboť láska přetváří naše srdce a jen ve společenství s druhými lidmi můžeme dojít spásy.
Znamením kříže na nás sesílá Boží požehnání. Hlásíme se jím ke Kristu i Církvi. Vstupujeme tak do dialogu s Pánem, spolu s ním v Duchu svatém pak před tvář nebeského Otce. Máme-li účast na jeho kříži, budeme mít také účast na vzkříšení. Naše starosti tak Pán promění v radosti.
Další gesta jsou bití v prsa, jako výraz pokání a uznání hříšnosti, pozdvižení očí k nebi značí modlitbu, kterou nás učí Pán, úklona je symbol úcty (před obrazy či sochami proto skláníme hlavu). Prostrace je symbol pokory, kněz při svěcení leží, aby duch svatý mohl sestoupit na celou plochu jeho těla, duchem tak máme v prostraci být stále, aby Duch svatý mohl neustále působit v našem nitru „na co největší ploše“. Spínání rukou bylo gestem vazala vůči Pánu, dnes je znamením prosby k Bohu. Oranta kněz či jáhen rozpíná ruce a ukazuje tak, že modlitba, kterou on pronáší ústy, není jen jeho modlitba, ale modlitba celého shromážděného společenství, ale i celé církve. Gesto Mytí rukou doprovází slovy: „Smyj ze mě Bože mou nepravost a očisť mě od mého hříchu“. Tak máme i my smít před začátkem eucharistické slavnosti své srdce, abychom se v ní mohli dokonale setkat s Pánem. Vkládání rukou je od dob Apoštolů znamením seslání Ducha svatého.

Při modlitbě se nejčastěji stojí

Může každý, vykonávat tato gesta a znamení, jak je pociťuje, nebo je nutná jednota shromáždění?
Je pravdou, že každý člověk má svou vlastní spiritualitu, druh prožívání a jednání, ale současně je potřeba se snažit dodržovat jednotu společenství, aby mohla být jednohlasným voláním Božích synů k Otci. Neboť kde jsou dva nebo tři v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Protože se nemodlí jen duch, ale celý člověk, jednota modlitby by měla být společná celému společenství.

Existuje nějaká rada jak liturgii správně prožívat?
Karl Rahner, německý teolog, napsal: „Mše by nás měla natolik formovat, že se celý náš život stane mší, místem, kde neustále přinášíme sami sebe Otci v Oběť skrze Krista“. Pokud takto budeme prožívat liturgii, jsme na nejlepší cestě ke svatosti.