Konvertoval jsem k církvi zbavené majetku i moci

Už bych to nenazval sporem. S Mgr. Ucháčem jsme si v tomto týdnu vyměnili několik velmi věcných a oboustranně vstřícných osobních dopisů a myslím, že se mnohé vyjasnilo. Dnes jsem nakloněn věřit, že pan Ucháč napsal své prohlášení v dobré víře a že také dostojí svému slovu, že se Janu Švejnarovi rád okamžitě omluví, pokud zjistí, že se v interpretaci jeho názorů mýlil. Již uslyšel v Dotecích víry Švejnarovo jasné „jsem proti euthanasii“ a nyní očekává ještě přímou osobní odpověď od prof. Švejnara na ony kontroverzní otázky. Věřím, že pak po srovnání jeho názorů s Klausovou vyhýbavě-alibistickou odpovědí může posoudit, kdo z nich tedy zaujímá „nejasný postoj“. Klaus na otázku „Jaký je váš postoj k euthanasii?“ doslova řekl: „Nemám na to žádný silný názor. Euthanasie bych se jako konzervativní člověk obecně bál. Kde nalézt hranici, kde je to vysvobození z utrpení, to je těžká věc." (MfD, 26.2.2005) Po velmi slušných dopisech, které mi nyní Radim Ucháč poslal, také věřím, že i ke své dřívější výzvě „nevolte Švejnara, volte Klause“, založené na mylných předpokladech - na níž se odvolávají mnozí lidovečtí politici - zaujme nyní čestný postoj. Ano, výměna názorů s panem Ucháčem mi ukázala, že mezi křesťany to může zajiskřit – jiskřilo to už mezi Petrem a Pavlem – ale nakonec si přece mohou věci vyjasnit a smířit se.

Svým otevřeným dopisem vedení KDU jste se implicitně postavil za Jana Švejnara. Co vás vedlo k tomu, že upřednostňujete tohoto prezidentského kandidáta? 

Já sám jsem se v otevřeném dopise vystříhal toho, dávat přímé doporučení a odmítl jsem dodnes řadu novinových rozhovorů na toto téma, ale na Vaši přímou otázku musím dát upřímnou odpověď. Oba kandidáty znám osobně, oba léta pečlivě sleduji. Jan Švejnar je velmi solidní a odpovědný člověk, který umí s respektem naslouchat druhým, který je opravdu nadstranický,nezapletený do sítí zdejšího politicko-ekonomického klientelismu. Je to noblesní člověk, který by nás dobře reprezentoval ve světě a který by uměl sjednocovat společnost. Představa, že Václav Klaus bude v čele naší země v době našeho předsednictví EU, připadá nejen mně, ale mnoha lidem v Evropě (nedávno jsem se vrátil z Bruselu) jako špatný vtip. Na rozdíl od Klause dává Švejnar – podobně jako křesťanské sociální učení – i v ekonomicko-sociálním myšlení daleko větší důraz na sociální aspekty; to si ti katolíci, jejichž pohled je zoufale omezený jen na pár otázek kolem potratů a homosexuálů – vůbec neuvědomují.

Hlavní důvod, proč mi prezidentská volba není lhostejná, je však tento: trávím většinu svého života mezi vysokoškolskými studenty, tedy těmi, kteří představují budoucnost této země. Pro naprostou většinu z nich je skutečně Klaus „symbolem doby železné a kožené“ a pokud bude znovu zvolen ( a to nikoliv proto, že předložil lepší program, nýbrž zejména proto, že mohl více vyhovět stranickým a osobním zájmům volitelů), prohloubí se jejich stále rostoucí odklon do veřejného života; přijde-li nový člověk typu Jana Švejnara, dostanou novou důvěru v demokracii, větší chuť angažovat se pro svou zem. Jsem přesvědčen, že i pro politickou pravici včetně ODS by bylo velkou výhrou, kdyby mohli poslat Klause do politického důchodu, setřást stíny minulosti a vnést do politického soutěžení (v němž momentálně podle výzkumů veřejného mínění stále více prohrávají) nový styl. Tvrdit, že se po případném nezvolení Klause nutně rozpadne vládní koalice, je podle mého názoru jen účelové strašení – politici vládních stran si velmi dobře rozmyslí, zda by v současné době riskovali volby, v nichž by pravděpodobně prohráli – a nějakou reprízu ohavné „opoziční smlouvy“ by už společnost nepřijala.

Dovedete odhadnout, jakou roli v lidovecké podpoře Klause hraje otázka vyřešení majetkového vyrovnání s církvemi?  Jak zásadní je tato otázka pro katolickou církev? (Pro protestanty je určitě méně tíživá.) V médiích vystupují církevní představitelé téměř výhradně při debatách o majetkových otázkách. Nevidíte ze své univerznitní pracovny tuto problematiku příliš vzdáleně a proto vás možná netíží? 

Přiznám se bez mučení, že jsem se o majetkové záležitosti církve nikdy příliš nezajímal, a to programově: právě proto, že veřejnost si katolickou církev okamžitě asociuje s těmito otázkami. Jenom jednou, ještě jako sekretář Biskupské konference, jsem na výslovné přání pana kardinála šel místo něj do televizní debaty na toto téma, dnes už bych to neudělal; má role a mé poslání jsou jiné. Slyšel jsem, že současný návrh je velmi slušný kompromis na všechny strany, možná ještě výhodnější pro stát a obce než pro církve, asi by měl být akceptovatelný.

Tvrzení pana opata Pojezdného (spojené s nadšeným chvalozpěvem na Klause a agitací pro jeho zvolení), že naprosto nešlo o politický handl (podpora prezidenta – podpora restitucí) bylo bohužel vzápětí vyvráceno upřímným doznáním ministra Svobody, který do zákulisních politických jednání vidí asi poněkud více než pan opat. Tu upřímnost ministra Svobody oceňuji, protože platí slovo Písma, že věci ukryté budou stejně zjeveny – a dodatečné zjištění o takovém handlování se samozřejmě může zle obrátit úplně proti všem – jak proti „křesťanským politikům“, tak proti církvi, proti mravní legitimitě prezidentské volby – a nakonec i proti přijetí toho jistě slušného a dlouho těžko dojednávaného zákona. Nemyslím, že by si tu věc Cyril Svoboda vybájil, zvlášť když jistě musel počítat s tím, že přičiněním všech ostatních aktérů na tu chvilku pravdy patrně politicky zle doplatí.

Mohl byste na závěr představit realistickou vizi budoucího postavení církve v české společnosti, a to jak v optimistické, tak i pesimistické majetkové variantě? 

Nemohl. Jsem filozof, naštěstí nejsem ani biskup, ani církevní ekonom a nemusím se těmito věcmi zabývat. Konvertoval jsem k církvi, která byla zbavena veškerého majetku a veškeré moci a v této podobě jsem si ji zamiloval. Vím, že v současné době církev potřebuje prostředky pro svou činnost, doufám, že je nakonec čestně získá a hlavně že s nimi bude umět hospodařit. Ale i představa, že jednou ve vzdálené budoucnosti bude na tom nemalé procento kněží jako dnes já, že budou brát od církve spíše symbolický plat a budou se živit alespoň na částečný úvazek civilním povoláním, mi nepřipadá tak děsivá, vidím i pozitivní stránky takového řešení. Pokud by někdy církev stála v dilematu „majetek nebo čest“ a volila by to prvé, může se také stát, že přijde o obojí.

A zcela závěrem: Platí stále vaše slova z rozhovoru pro ChristNet.eu z roku 2005: „Děkuji Bohu, že jsem do politiky nevstoupil?“ 

Ano, jednoznačně. Má biosféra je univerzita, a to jak v pedagogicko-vědecké práci, tak v univerzitní pastoraci a mou stále větší radostí je má literární práce, která přináší dobré plody. V současné době si naprosto nedovedu představit, že bych to vyměnil za jakkoliv lákavé místo v nějakých  politických nebo i hierarchických církevních strukturách. Ostatně se také konečně blížím věku, kdy mohu kdykoliv odejít do ráje penzistů. Nemám „moc rozhodovat“ ve společnosti ani v církvi a netoužím po ní, avšak jestliže jsem léty získal-li určitý morální vliv, chci ho užít k dobrému; chci přispívat svým názorem do veřejné diskuse. V demokratické společnosti nikomu nelze zakazovat předložit svůj osobní názor na věci veřejné. Ani já si nenechám nikým upřít svobodu říkat – jak jsem se to snažil po celý život – to a jen to, co si sám myslím a cítím, nebýt hlásnou troubou zájmů někoho jiného. I na kazateli, který samozřejmě hlásá víru církve a ne své „soukromé názory“, se přece pozná, zda-li za tím, co káže, také upřímně stojí svým osobním přesvědčením, zda je to zároveň jeho „osobní víra“. Jak by mohlo být věrohodné mé hlásání evangelia, kdybych na druhé straně v občanské oblasti mlčel či kýval k nepravostem? Svatý Pavel nás nabádá, abychom pevně stáli ve svobodě, vydobyté Kristem a církev dneška konečně jasně hlásá primát svobody svědomí. Snad si už nikdo nemyslí, že by si mně mohl koupit a „ochočit“ – starého psa novým kouskům nenaučíš.

První část rozhovoru najdete zde