Patologie internetových debat
Soustředím se opět jen na ty problémy, které pokládám za podstatné z hlediska toho, co chci dokázat.

A) Anonymita
Možnost anonymity (ve všech diskusních fórech hojně využívaná) pochopitelně svádí k tomu destruovat debatu agresivitou či nerespektováním pravidel potřebných ke skutečné debatě. Na ChristNetu se tomu věnovalo několik debatních témat, v nichž se ukazovalo jak to, že výskytem anonymů jsou mnozí diskutující značně frustrováni, tak tím, že pro jinou skupinu účastníků je možnost (a respektování) anonymity nutnou podmínkou účasti v debatě. Dlouhodobější sledování však ukazuje, že nejúčinnějším způsobem, jak čelit destruktivitě anonymů, je výskyt několika veřejně známých účastníků debaty (na ChristNetu např. Prokop Remeš), kteří vystupují s „otevřeným hledím“. Tento jejich statečný postoj vytváří určitou atmosféru v diskusní komunitě, která anonymy, pokud vystupují agresivně, diskvalifikuje.

B) Míjení se
Nejde pochopitelně o záležitost specifickou pro internetové debaty. Troufám si dokonce tvrdit, že ke vzájemnému setkání při komunikaci dnes dochází spíš méně často než k tomu, že k žádnému setkání nedojde, naopak je všechno velké, ale opravdu velké nedorozumění. U internetové debaty je ovšem komplikujícím faktorem určitá časová prodleva (zpravidla) mezi jednotlivými reakcemi, což snadno vede k řetězení nedorozumění.

C) Agresivita
Samotný žánr debaty určitou míru agresivity předpokládá. Ve společnosti, která je vnitřně tak nejistá jako ta naše, kde míra vzájemné důvěry je hluboko pod evropským průměrem (už tak nízkým) a kde debaty předváděné na politické scéně jsou většinou ukázkou toho, jak se skutečná debata vést nemá, se jistě do internetových debat promítne agresivita velmi masivně. Osobně mohu doložit i zkušenost s tím, jak odlišně se projevuje osobní a internetová „identita“ u některých lidí. Jako by se jednalo o naprosto odlišné jedince. S jedním takovým mladým mužem, který v debatách na ChristNetu vystupuje jako mimořádně agresivní zastánce katolického „pravověří“, jsem se osobně setkal a byl jsem skutečně překvapen jeho inteligentním a milým, spíš plachým jednáním. Ještě více jsem byl překvapen tím, že po našem setkání na internetu ještě více „přitvrdil“ a zvláště mě častoval velmi nevybíravě. Navíc výskyt anonymů je samozřejmě zdrojem dalších agresivních prvků. Přesto Odkazovaná ukázka (nikoliv ojedinělá) ze závěru debaty mezi protestanty a katolíky z diskuse na Grano Salis ukazuje, že nemusí slušnost a laskavost vždy prohrávat.

„Chvíle pravdy“
Tato kapitola je do jisté míry „svědeckým jádrem“ celého mého příspěvku. Zaměřím se na tři klíčové události, které jsou z hlediska křesťanského svědectví zásadní nejen v internetové debatě. Nicméně v ní (jak bych mohl doložit) k nim dochází mnohem častěji než v běžném životě (a to i tehdy, když je člověk v něm docela vyhledává). Zejména mezi mladými lidmi je dnes řada těch, kteří se skutečně ptají, kteří jsou téměř „netknutí“ křesťanstvím v tom i onom směru, kteří neuvěřitelně poctivě a upřímně hledají – ale těžko nalézají někoho, kdo je ochoten s nimi toto hledání (a mnohdy i trápení) sdílet.

A) Setkání s hledajícím
Zařadil jsem ukázku ze seriálu mimořádně zajímavých debat na ChristNetu. Tazatel (Petr V.) je vysokoškolák kolem třiceti, za ženu má katoličku.

"Já mám pochybnosti v tom, jestli Boha VŮBEC někdo zná či znal. Jestli si lidé netvoří názor na Boha z představ jiných lidí.
Vesměs jsem toto diskusní téma otevřel na popud jisté diskuse, kde se "řešilo" to, zda ten či onen holocaust byl či nebyl posvěcen Bohem.
Jaký je skutečný Bůh, tak na tuto otázku odpověď zřejmě nikdo nedostane, ani já ne. Já vím, že jde o představy. Chtěl jsem jenom, aby lidi vysvětlili, proč je podle nich Bůh takový nebo makový. Když se řekne milosrdný, spravedlivý apod., to jsou už takové klišé, že mě skutečně zajímá, zda k takové představě lidi došli díky své zkušenosti a nebo zda to mají převzaté, protože se to "říká".
Vy mně, Jiří, píšete: Velmi rád vyhovím, jakmile nám nejprve, Petře V., poskytnete přehled toho, co v této záležitosti považujete za důkazy.
Pro někoho je třeba Bůh spravedlivý, protože "HO takového zažil". Pro někoho je zase nespravedlivý, ze zcela stejného důvodu. Mám tím teda na mysli své vlastní zkušenosti. Jak se ta spravedlnost ve Vašem případě ukázala? (a to platí i o ostatních "Božích vlastnostech"). A jakou důkazovou metodu v existenci absolutního bytí bych preferoval? Již jednou jsem psal, že experiment. Existují nějaká pojednání, kdy "se zkoušel Bůh"? Třeba to, že funguje modlitba k Bohu?
Já osobně sám nevím, jak hledat Boha, možná na to nemám "buňky". Uvažuju o tom, že tomu nechám volný průběh a že mě "život naučí". ….(Celý průběh debaty naleznete zde.)


B) Setkání se ztrátou víry
Potkat člověka, který hledá Boha – byť někdy poněkud nervózně a útočně – to je v zásadě výzva velmi nadějná a desítky let jsem měl z takových setkání radost. Teprve v internetových diskusích jsem se dostal do přímého kontaktu se situací, která je mnohem temnější: se svědectvím o tom, jak křesťan v dospělém věku (nikoliv v době pubertálního vzdoru), mnohdy po desítkách let prožitých aktivním křesťanským životem, dojde k přesvědčení, že to všechno byl omyl, iluze, které je třeba se zbavit, nemá-li „odepsat“ jako ztracený celý svůj život.

C) Existenciální svědectví
Třetí skupinou zásadních svědectví ve svém příspěvku ve sborníku „Média, kultura a náboženství“ dokládám, že i v rámci internetové debaty může docházet k mimořádně hlubokým vyznáním, která umožňují i zásadní osobní setkání. Svědectví často vychází z úvah o utrpení, bolesti a Boží zodpovědnosti za zlo. To je jednou z nejčastějších skutečností, které lidi tíží – a odpovědi, které dostávají, jsou pro ně naprosto neuspokojivé – příklad takové neuspokojivé odpovědi je možné najít zde. Tíživé problematice zla a z něj plynoucího utrpení je v diskusích na ChristNetu i Katoliku věnována spousta nesmírně zajímavých příspěvků, daleko přesahujících běžně tradiční „apologetiky“.

Závěr
Předložený text (jedná se jen o ukázku - celý text naleznete ve sborníku „Média, kultura a náboženství“. - pozn.red.) měl být sondou do současných internetových debat týkajících se tématu Boha a člověka, víry a náboženství. Chtěl jsem jím hlavně ukázat, že internet představuje důležité nové médium, s jehož pomocí může být „misijní činnost“ („nová evangelizace“?) na jedné straně mimořádně plodně inspirována, na druhé podrobena skutečné „zkoušce ohněm“.

Jsem přesvědčen, že jak po stránce kvantity (ke kolika lidem je možno se takto dostat), tak i kvality (jak blízké setkání může být skutečně zprostředkováno) je internet médium perspektivní, velice demokratické, které navíc vychází vstříc nutné podmínce jakékoliv evangelizace – a tou je osobní ručení (a nic na tom nemění, že anonymita se může této výhody zbavit). Možnost opakované zpětné vazby navíc dává šanci ke skutečnému společnému hledání, které je přínosné pro všechny zúčastněné. V něm si totiž všichni mohou ověřit, zda a jak je jejich svědectví (i případná racionální reflexe) sdílné a vnitřně přesvědčivé.

Článek byl krácen, celý text je k dispozici v nově vydané studii Vyšší odborné školy publicistiky pod názvem „Media, kultura a náboženství“. Publikace obsahuje i příspěvky dalších autoru (např. Josefa Beránka, Jiřího Hanuše, Tomáše Ježka, Aleše Opatrného, Martina C. Putny nebo Rudolfa Vevody)

Úvodní část studie naleznete zde. Svůj názor k tématu můžete vyjádřit v diskuzním foru.