Dlouhá léta jste působil v disentu. Cítil jste se být součástí jeho reformně-komunistického, nebo křesťanského křídla?

Víte, pro mne je zkušenost disentu nejdůležitější kus mého života. Musím říct, že teprve tehdy jsem – snad (s úsměvem) - nabral rozum. Já bych se určitě necharakterizoval na začátku sedmdesátých let ani tak, ani tak. Ale určitě jsem nepatřil k reformně - komunistickému proudu. Jsem autorem knihy Osmašedesátý, která je mimořádně kritická, vyrovnává se právě s oním reformně-komunistickým proudem. Dnes jsem si po cestě z Prahy do Pardubic vzpomínal na pro mne nejvýznamnější myslitele disentu, a to určitě byli evangelíci a katolíci. Pak tam bylo několik výrazných osobností, které těžko bylo lze zařadit, třeba profesor Patočka, ale konec konců i Václav Havel. Pro mne texty, rozhovory a setkání s lidmi, jako byl Ladislav Hejdánek, Jakub Trojan, ze začátku ještě Svatopluk Karásek (než odjel), Miloš Rejchrt, Jan Dus byly zcela zásadní. Přitom jsme vedli i spory, někdy dlouhé, táhly se týdny nebo měsíce – to je dnes naprosto nepředstavitelné, v této těkavé době, kdy polemika vydrží sotva na dvě, tři čísla deníku. Dnes se mi to jeví jako poklady, ke kterým se stále vracím.

Samozřejmě byly i výrazné osobnosti na katolické straně – Jiří Němec byl vlastně svým způsobem původce Charty. On Václavu Havlovi vysvětlil, co je underground, kdo jsou to Plastici, co to je druhá kultura, on ho vlastně přivedl na stopu onoho zájmu, který pak vyústil v účast na procesu s Plastiky, a to pak bezprostředně vedlo k formulaci Charty. Vedle Jiřího Němce i jeho žena Dana, manželé Bendovi, zejména Václav Benda, explicitní konzervativec, Václav Malý, Josef Zvěřina. Tyto dva křesťanské proudy byly daleko nejsilnější a nejoriginálnější v Chartě.

Pořád panuje představa, že v Chartě převažovali či ji strhli na svou stranu bývalí komunisté. To je optický klam. Bylo jich hodně. Dvě skupiny byly silně početně zastoupeny: bývalí komunisté a underground. Říkalo se: mladí dělníci, ale ve skutečnosti to byli mladí lidé, kteří se nedostali na vysoké školy, a proto byli dělníky. Těch bylo nejvíc a komunisté navíc byli velmi schopní organizátoři a dokázali vytvářet sítě. Ale myšlenkově (důrazně) byli nejpronikavější křesťané. Pro mne to často byly objevy, rád se k tomu přiznávám, a oni mne nejvíc obohatili.

Zmínil jsem tady pár jmen, speciálně Jakuba Trojana. My jsme se znali spíše na dálku, moc jsme se neviděli, ale vedli jsem společně boj uvnitř Charty proti mentalitě ghetta a proti implicitně přezíravému pohledu na ty ostatní, takové elitářství, v tom jsem v něm cítil obrovského spojence a byl mi hrozně blízký. A určitě i Miloš Rejchrt. To byly události v mém duchovním životě, to byly nejdůležitější události – setkání se statečnými křesťany.

Musím ještě připomenout osobu Milana Machovce, byl to téměř můj učitel, který nejen v chartovním disentu, ale už dávno byl člověkem, u kterého se toto všechno setkávalo, byla to velká autorita. Katolický a evangelický proud se u něj scházel a on z toho dokázal vytvářet syntézu, která byla úžasná a obávám se, že dnes již téměř nesrozumitelná, vzdálená. U Milana Machovce jsem byl každý týden. Milan Machovec mě připravil na českou otázku. Uvedl mne k Masarykovi – dneska už se pokládám skoro za znalce, ale než jsem se setkal s Machovcem, tak jsem toho věděl strašně málo.

V souvislosti s Masarykem jste se věnoval i jeho vztahu k českého protestantismu. Mohl byste ho krátce přiblížit?

U Masaryka jsem se dostal k dokumentům, které snad nebyly do té doby zveřejněny – ne, že by nebyly známy, ale nebyly zveřejněny – a hodně jsem přemýšlel o tom, jestli je možné Masaryka vůbec někam zařadit. Masaryk sám o sobě říká, že maminka byla bigotní katolička a od té doby připouští, že vlastně celý život se vyrovnával s citovým antisemitismem, že se toho nikdy nezbavil a rozumem to překovával – a to měl také od maminky. A pak přišla ona konverze, která je dramatická, téměř utajená. Masarykovi se dostane velmi přísných podmínek, protože farář z Klobouk příliš nevěří, jestli je to u něj opravdové. Masaryk je ochoten to podstoupit, což na docenta a soukromého profesora je docela překvapivé, je to velmi silné hnutí mysli, ale po několika letech se ukáže, že ani to není jeho duchovní domov. A potom řekne v dlouhém rozhovoru dvěma novinářům, že vlastně zůstal v srdci katolíkem a pak následovalo veliké rozčarování mezi protestanty.

Já to vidím tak, že Masaryk je nezařaditelný a uzavřel jsem si to tak, že Masaryk dělal jednu velikou volbu a tu skutečně udělal: rozhodl se pro češství. Když ví, že se ve Vídni nemůže vydržet, i z existenčních důvodů, tak vážně uvažuje o Černovcích, univerzitě v Bukovině, a pak se rozhodne pro Prahu. On nebyl Čechem v současně převažujícím pojetí národa jako etnika, jako něčeho, co je přírodně dáno narozením a mateřským jazykem - on se vlastně pro to rozhodl. A rozhodl se proto, že mu imponovala ta evangelická, protestantská linie českých dějin. A tu akceptoval stoprocentně. Víra a život v křesťanském obecenství už mu dělaly problémy, protože to byl velký individualista a bylo těžké ho do nějakého pospolitého života zařadit. Toto bylo jeho rozhodnutí, toto byla jeho volba, v tomto smyslu se rozhodl pro národ v rádlovském slova smyslu – národ je každodenní plebiscit, každý den se rozhodujeme, kterého národa jsme součástí svým jednáním, svým myšlením. Tato volba je u Masaryka jednoznačná a našinci to pořád ještě nechápou, jak to bylo významné, že maminka Němka, otec Slovák a on se rozhodl pro češství. Přitom až do dvaatřiceti let vlastně Čechy neznal a v Praze se snad jenom mihnul, a pak si zvolí Prahu a je to volba na celý život, je to volba oné protestantské linie v českých dějinách.

Druhou část rozhovoru přineseme do týdne