Tento díl seriálu  o osudech nejvýznamnějších bojovníků proti holocaustu  se zaměří  na příběh jedné neobyčejné bojové jednotky, která si na svých nadřízených vymohla povolení k riskantní akci za účelem záchrany Židů.


Na přelomu července a srpna 1944 už Varšavské ghetto neexistovalo.1 Pár desítek tisíc Židů se skrývalo mezi varšavskými obyvateli, nicméně oficiálně už ve Varšavě žádní Židé neexistovali. Téměř žádní. Na půdě bývalého varšavského ghetta se dosud nacházela Gęsiówka a v ní asi 400 Židů z různých koutů Evropy. Tábor byl v likvidaci, úkolem vězňů bylo zahladit poslední stopy zločinů, než budou sami odesláni do vyhlazovacích táborů.

Deska na památku osvobození tábora Gęsiówka 5. srpna 1944

50 z nich mělo štěstí, protože byli 1. srpna mimo tábor na práci ve městě. Ten den vypuklo varšavské povstání2 a tak byli osvobozeni. Bohužel dalších 348 jich zůstávalo spolu s několika dalšími vězni v koncentráku. Gęsiówka byla bývalá velká vojenská věznice. Už samotná její stavba byla silně opevněna, nacisté to celé ještě vylepšili obranným prstencem bunkrů vně věznice a dalšími bunkry uvnitř. Pro povstalce to byl těžký oříšek, protože neměli prakticky žádné těžké zbraně a ostraha věznice byla plně vybavena automatickými zbraněmi a zpevněnými strážními věžemi osazenými těžkými kulomety. Zpočátku však byla věznice důležitým cílem – povstalci, kteří hodlali původně ovládnout celou levobřežní zástavbu Varšavy, chtěli věznici dobýt, aby otevřeli cesty vedoucí okolo ní.

Povstalecké síly provedly v prvních čtyřech dnech dva pokusy dobít Gęsiówku. První byl odražen s těžkými ztrátami už na vnějším prstenci, druhý dosáhl alespoň nějakého úspěchu, když rota Giewont praporu Zośka3 rozbila klíčové části vnějšího obranného prstence. Jelikož toto byly pouze dva (a ještě relativně malé) neúspěchy v celé řadě selhání povstalců, museli jejich velitelé zásadně přehodnotit své plány. Jednou z nejzásadnějších změn byla redukce jejich cílů. Cesty již nebyly potřeba, a proto velení další útoky na věznici „odložilo na pozdější dobu“. Z hlediska vězňů v táboře se toto rozhodnutí každopádně rovnalo rozsudku smrti.

Někteří se s tím ale nehodlali smířit. Zklamáni byli zejména příslušníci praporu Zośka, kteří očekávali rozkaz k útoku na věznici. Nešlo o obyčejný prapor vytvořený podle místa bydliště. Byla to elitní jednotka vytvořená z harcerů4 Útočných skupin Šerých řad.5 Její příslušníci nebyli zvyklí prohrávat a velice vážně brali přísahu a zákon harcera, která jim přikazuje ctít a chránit své bližní. Mohl být v celé Varšavě bližní, který by potřeboval více pomoci, než Židé v Gęsiówce?

Tři důstojníci navštívili plukovníka Jana Mazurkiewicze alias „Radosława“. Kapitán Jan Kajus Andrzejewski, velitel diverzní brigády Broda 53, jíž byl prapor hlavní součástí, žádal o povolení k akci: „Panie pułkowniku, proszę o pozwolenie natarcia na "Gęsiówkę" siłą pełnego batalionu.“6 Plukovník byl ale přesvědčen, že se stávajícími silami není možné věznici dobýt, rozhodně ne bez těžkých ztrát a tak, aby esesmani neměli dostatek času povraždit vězně. A rozhodně nehodlal testovat svoji hypotézu tím, že pustí svůj elitní prapor do beznadějného útoku. Nicméně své muže chápal a trpělivě s nimi celou věc probral, než vše uzavřel a nanejvýš ohleduplně je vyhodil. „Stracicie dobry batalion, a Żydów nie uratujecie.“6, znělo jeho definitivní odůvodnění zákazu akce.

23 ze 24 zachráněných židovských žen, dva židovští vězni a dva příslušníci roty Giewont

Ovšem zbavit se harcera, který za něčím jde, je téměř nemožné, ve chvilce je měl zpátky. Přišli s tím, že se definitivně podařilo dokonale zprovoznit oba ukořistěné Panthery7 a že mají plán, jak s jejich pomocí celou záležitost vyřešit. Říci, že se plukovníkovi plán nelíbil, by bylo slabé slovo. Bylo zjevné, že autoři plánu, ve snaze urychlit dobytí tábora a znemožnit ostraze vraždění vězňů, zvolili extrémně neortodoxní taktiku, která zahrnovala několik ne zcela samozřejmých kalkulací, jejichž případné nenaplnění slibovalo hodně krvavý průšvih.8 Plukovníkovi bylo jasné, že taktikové praporu a experti tankové čety, kteří s kamennou tváří a pohledem upřeným do stěny za ním jednohlasně tvrdí že „akce je proveditelná, předpoklady jsou rozumné a riziko přijatelné“ a že „obtíže ani větší ztráty nehrozí“, nejsou tak zcela upřímní. Nakonec to ale vzdal, útok byl povolen, ovšem s výhradami. Povolil použití jediného tanku na jediný pokus, přičemž akce se mohli zúčastnit pouze dobrovolníci.

Říci, že výsledkem akce byl úspěch, by nebylo tak úplně přesné. Ze 383 vězňů jich bylo zachráněno … 383. Z toho 348 Židů: 324 mužů a 24 žen. Příslušníci SS z ostrahy tábora možná byli dobří v masakrování špatně vycvičených a vyzbrojených řadových jednotek povstalců či vraždění vězňů, ale tohle byl útok elitní jednotky podporované Pantherem (o němž si navíc původně mysleli, že je jejich), který s neuvěřitelnou drzostí vyrazil vpřed bez podpory pěchoty, přejel přes podminované barikády (které tak dílem rozbořil, dílem odpálil), projel uzavřenou bránou věznice, postavil se doprostřed na její „náměstí“ a začal zevnitř odstřelovat jednu strážní věž po druhé... Dělostřelecká palba „zevnitř“ a útok čety Felek ss-many v několika minutách doslova smetly z klíčových částí opevnění, načež následně pronikly do věznice i další části praporu. Ještě více než hodinu trvaly boje a přestřelky okolo věznice a dobývání jednotlivých bunkrů a bodů odporu v jejím areálu, ale to už pro vězně v barácích nepředstavovalo hrozbu.

Ve válce se však většinou krutě platí i za ty největší úspěchy, bylo tomu tak i v této fantasticky provedené operaci. S modlitbou k Panně Marii a jménem své snoubenky na rtech ještě na půdě věznice podlehl smrtelným zraněním Juliusz Rubini alias „Piotr“, na druhý den jej pak z nemocnice na Woli následovala na cestě k Bohu Zofia Krassowska alias „Duża Zosia“10, velitelka čety Oleńka 9. Těžce raněn byl ještě Jerzy Zastawny alias „Pręgus“.

Ošetřovatelka Zofia Krassowska (1921-1944), velitelka čety Oleńka. Při akci utrpěla průstřel břicha, když se pokoušela dostat k raněnému

Téměř všichni osvobození Židé okamžitě vstoupili do Zemské armády. Když jim bylo později nabídnuto, aby se pokusili skrýt v okolních lesích nebo přeplavat Vislu a zmizet, drtivá většina z nich to odmítla a bojovala na straně povstání až do hořkého konce.11 Konce války se dožilo asi 80 z nich.

Praporem Zośka prošlo za jeho krátkou existenci asi 770 lidí, konce povstání se jich dožilo asi 160, většina těžce raněná nebo i zmrzačená. Za komunistického režimu byli pronásledováni a vězněni. Prapor byl od velitelů varšavského povstání vyznamenán stříbrným křížem Virtuti Militari a jeho veteráni obdrželi na přelomu 20. a 21. století zvláštní poděkování a uznání od Jad Vašem.

 

Poznámky:
1) Bylo vyhlazeno a zničeno v první polovině roku 1943.

2) Varšavské povstání, které vypuklo 1. srpna 1944, bylo součástí „Akce Bouře“, celonárodního polského povstání proti německým okupantům.

3) jméno Zośka (tj. Žofka) prapor přijal na počest padlého velitele varšavských Útočných skupin, Tadeusze Zawadského, který je používal jako krycí jméno.

4) harcerství je polská interpretace skautingu. Slovy jednoho z jeho zakladatelů, Andrzeje Małkowského, je to „skauting + nezávislost“.

5) Szare Szeregi (Šedé či Šeré řady) byla harcerská odbojová organizace, jedna z hlavních opor polského protinacistického odboje. Její část orientovaná na aktivní odboj se členila dle věku na tři úrovně: a) Zawisza (nejmladší harceři věku 12-15 let) – podstupovali základní výcvik a výcvik k podpůrným rolím, za povstání tvořili páteř Harcerské polní pošty, později bojovali a průvodcovali v kanálech; b) Válečné školy (15-18 let) – podstupovali vojenský výcvik, plnili středně obtížné úkoly v konspiraci, páchali tzv. malé sabotáže. Za povstání byli běžně přijímáni do regulérních jednotek povstalců; c) Útočné skupiny (nad 18 let) – tvořili sabotážní a úderná komanda hnutí odporu, absolvovali tajné důstojnické kurzy, za povstání doplnili důstojnický a poddůstojnický sbor Zemské armády a regulérní jednotky či tvořili a doplňovali elitní jednotky. Nejslavnější harcerské jednotky byly prapory Zośka a Parasol.

6) „Pane plukovníku, prosím Vás o povolení zaútočit na Gęsiówke s celým praporem.“
„Ztratíte dobrý prapor a Židy nezachráníte.“

7) Panzerkampfwagen V „Panther“ byl vynikající německý 45titunový tank, jehož hlavní výzbroj tvořilo výkonné 75 mm dělo.

8) Že jejich plán byl značně optimistický a měli obrovské štěstí, připustili po akci i sami plánovači (kteří se všichni akce osobně účastnili). Extrémně odvážné byly zejména následující předpoklady: a) barikády nejsou podminovány, a i kdyby byly, podvozek to s vysokou pravděpodobností nepoškodí (jedna podminována byla; pravděpodobnost je sice poměrná záležitost, ale slovo vysoká je v tomto případě každopádně vysoce zavádějící); b) ostraha tábora nemá k dispozici pořádné protitankové zbraně a i kdyby je měla, nebude je mít připravené (naštěstí je skutečně neměla připravené). Při výčtu rizik se sluší poznamenat, že četa Felek nedodržela plán: měla zaútočit poté, co první strážní věž obdrží dva zásahy z děla, ve skutečnosti vyrazila souběžně s prvním výstřelem.

9) četa Oleńka zahrnovala ošetřovatelky a kuchařky přidělené praporu

10) „Velká Žofka“

11) Když povstání vypuklo, byla Rudá armáda již na východním okraji Varšavy. Jelikož povstání bylo prakticky výhradně záležitostí demokratického odboje, Stalin využil příležitosti a nařídil Rudé armádě zastavit ofenzívu a kladl překážky i pokusům západních spojenců povstalce zásobovat. Teprve když už byla porážka neodvratná, uvolil se symbolicky něco zásob sám dodat, aby mohl později tvrdit, že se alespoň trochu snažil. Po 63 dnech zoufalého boje, v němž vykrvácela elita polského národa, povstání kapitulovalo.