Umění a liturgie

V chrámech jsme obklopeni uměním – všude kolem nás jsou sochy svatých či obrazy. Jaký smysl a význam vůbec mají?

Jednak je potřeba vidět skutečnost, že chrám je místem, kde se stýká nebe se zemí, místem kde se uskutečňuje slavný příchod Krista v eucharistické oběti. To je potřeba mít na paměti. Často někteří lidé říkají, že církev má být chudá a že bohatě zdobené kostely jsou tak obrazem jejího pokrytectví. Historická zkušenost církve je však jiná – často v chudé zemi nalezneme kostel krásně zdobený a monumentální, je to důkaz lásky lidí k Bohu, dávají mnoho i z toho mála co mají. Naplňují tak první přikázání Pána : „milujte Boha nade všechno“.

Chrám tedy má býti obrazem nebe, znamením, že Boží spása je blízko. Obrazy a sochy světců mají dvojí základní význam. Jednak si uvědomujeme, že člověk je skrze milost Boží schopen dělat skutky opravdu mimořádné a dosáhnout svatosti, k čemuž nás církev vybízí. Druhým a snad ještě důležitějším prvkem je naše uvědomění si jednoty s církví nejen pozemskou (často se říká putující či bojující) s církví vítěznou, tedy s tou která již svoji pozemskou cestu má za sebou a která se za nás u Hospodina přimlouvá. Naše pouto s ní je upevňováno nadějí na spásu, když vidíme, že Ti se kterými jsme v jednotě (i když nedokonalé) již patří tváří v tvář na Boha. Také si uvědomujeme (což je případ mnoha světců), že naše pády nejsou nepřekonatelnou překážkou na cestě do nebe, ale že i z nich si může Pán učinit nástroj své vůle.

A co liturgická hudba, má také ta nějakou nezastupitelnou úlohu?

Již od nejstarší křesťanských dob patří zpěv a hudba k životu z víry. Můžeme se zeptat zpíval Ježíš? Naše odpověď musí být nutně ano, kdykoli četl v synagoze text Písma zpíval, jednalo se totiž o zpívanou část liturgie. Také podstatnou část starého zákona tvoří žalmy, tedy modlitby, které se zpívaly a stále zpívají. V neposlední řadě je potřeba vidět obraz andělů a svatých, kteří jsou shromážděni kolem nebeského trůnu a bez ustání volají: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů“.

Právě tento obraz správně zobrazuje Boží lid v chrámě, jako ten který zpěvem vzdává chválu, díky ale také přináší prosby Bohu a ten je slyší. Již svatý Augustin říkal, že kdo zpívá dvakrát se modlí. Navíc zpěv je přirozeností člověka. Druhý vatikánský koncil říká, že liturgické symboly mají být přístupné pro všechny. Právě toto kritérium zpěv splňuje.

Je zajímavé, že právě s ním nikdy neměli západní teologové problémy. To na východě byl o zpěv boj velice tvrdý. Je potřeba vědět, že Východní tradice je silně založena na mnišství. Pambo tedy vznášel námitku, že mniši nevstupovali do klášterního světa ticha a samoty, aby potom bučeli jako voli. Jinde zas, že není nic horšího pro prožitek mše, než stát vedle člověka, který zpívá nahlas a špatně. Padal i názor týkající se morálky – ten kdož umí zpívat by se mohl pro své „lepší a dokonalejší“ schopnosti vyvyšovat nad druhé. Nakonec i zde však vyhrála myšlenka, že zpěv je vhodný způsob modlitby. Takovou zkušenost má nakonec i mnoho současný věřících a proto je také doporučováno slavnostní liturgie zpívat v co možná největší míře.

Jaký je úkol umělce křesťana a lze vůbec rozlišit umění dobré a umění špatné?

Je potřeba vědět k čemu vlastně umění slouží. Ludvík Kolek říká, že umění je pro člověka. Je mostem mezi světem materiálním a světem ideí, tak bychom mohli na umění nahlížet. Bůh dal člověku dar dělat umění aby mohl skrze ně poznávat nepoznatelné, pronikat do tajemství, které je světu kolem nás neviditelné.

S tímto pohledem také můžeme rozlišovat a popisovat umění – pokud nás dokáže vtáhnout do neviditelných tajemství, tedy do procesu spásy (nejširším slova smyslu) a je oslavou onoho posvátného mystéria lásky, pak se jedná o umění, jehož hodnota je vysoká. Ne pro obraz, skladbu či sochu samotnou, ale pro to co je za ní. V opačném případě jest před námi bezcenná materie. Možná ne závadná či špatná, ale bezcenná.

Čím je vůbec chrám pro křesťana?

Svatý apoštol Pavel píše, že jsme chrámy Ducha. S touto větou se setkáváme již ve školní katechezi, popřípadě v kázáních celé řady duchovních. A můžeme si položit otázku proč tyto úvahy většinou končí u morálky, či přesněji řečeno u moralizování.

Hledat důvody nebude příliš složité, vždyť jaký vznešenější úkol by člověk mohl dostat než se starat o chrám, něco velkého vznešeného krásného, které je ovšem zanášeno celou řadou nečistot – hříchy. Dospějeme tedy k závěru, že nejpádnějším důvodem proč nehřešit je vlastně pocit škody ze zkaženého uměleckého díla.

Začátek úvahy je jistě chvályhodný a dobrý, ale možná by stál o kratší komentář. Člověk je vznešený a krásný, protože je stvořen k božímu obrazu. Svatý Basil řekl jednomu žebrákovy v roztrhaných šatech u vchodu do chrámu: „Raduj se, neboť jsi nejvzácnější ze všeho stvoření, vyuď kdo může být více než obraz Boží.“ Naše životy mají smysl ne samy o sobě, ale protože je zde Bůh. Nejsme nějakými statickými stavbami, ale živými chrámy Božími.

A k čemu takový chrám vlastně slouží? Nejedná se krásnou architektonickou památku, či výstavní síň, ale o prostor setkání s Bohem a lidmi, je to místo liturgie, místo ve kterém sloužíme Bohu. Jeden svatý pěkně popisuje jeden aspekt duchovního života asi takto: „Kdykoli se modlíš či konáš dobrý skutek, prostíráš na oltáři svého srdce plátno, zapaluješ svíce a vše vyhotovuješ k připravenosti na setkání s Pánem. Někdy, se stane, že Kristus navštíví tvůj oltář a tento okamžik je vrcholem tvého duchovního života“

My jsme chrámy Božího Ducha. Jak říká Teofan Zatvornik: „Modlitba je vdechování a vydechování Ducha Svatého.“ Smyslem duchovního života je setkávání se s Kristem, tak samozřejmě jako dýcháme a tak slavnostně, jako když slavíme mši svatou. To vše se děje v chrámu, který je nám nejbližší – v našem srdci.

Je možné souhrnně říci, čím je pro křesťana umění?

Jak souvisí Pavlova slova s uměním? Koncem listopadu si připomínáme svatou Cecílii, patronku hudby a hudebníků. A proč? Protože ve svém srdci zpívala Pánu. Umění je pro ateistu jeden z mála rozdíl mezi zvířaty a člověkem. Bůh dal lidem schopnost dělat umění, protože jím mohou vyjádřit to co je činní lidmi, tedy stav duše. A svatá Cecílie, je jedním vzorem toho, jak celou naši osobnost začlenit do modlitby, jak z odříkávání slov, učinit niterný vztah, rozhovor takový, který slovy nikdo niky nevypoví…

Článek je součástí seriálu o spiritualitě liturgiky. Autor je katecheta.