Článek je pokračováním seriálu o osudech nejvýznamnějších bojovníků proti holocaustu

Katolické kláštery představovaly v okupovaném Polsku místo, kde zoufalí mohli nalézt pomocnou ruku. Lidé, které válka připravila o domovy a prostředky k obživě, hledali v klášterech dočasnou pomoc, nebo např. místo, kam ukrýt své děti před běsněním války. A uvnitř této záplavy legálních zoufalců se pohybovali lidé ještě zoufalejší - nelegální. Političtí uprchlíci, odbojáři, pronásledovaní ze všech možných důvodů. Kláštery se přirozeně snažily všem těmto nebožákům pomoci, koneckonců pro mnoho z nich byla tato práce smyslem jejich existence. Často podstupovaly enormní riziko. Dalo se u nich najít nejen jídlo a místo k přespání, ale také dobrá rada, smrtelně důležité kontakty a velice kvalitní falešné doklady. Příležitostně mohli mniši i řeholnice doručovat zprávy, případně i pomoci s transferem ohrožených osob - oblíbeným trikem Milosrdných sester byl převoz v obličeji zafačovaného „nemocného“ na specializovanou (plastickou, oční, chirurgickou, popáleninovou) kliniku.

Jako místo jednorázové pomoci a dočasného úkrytu vyhledávali kláštery samozřejmě i nejzoufalejší ze zoufalých - Židé, leč nutno podotknout, že se (s výjimkou pokřtěných) téměř vždy pokoušeli této možnosti vyhnout, šlo-li to. Zejména v očích ortodoxních Židů byly kláštery symbolem a oporou katolického Polska a centrem a sloupem všeho jim v Polsku nepřátelského. Z hlediska klášterů pak byla pomoc Židům dlouhodobě marginální záležitostí - byli jedním pohárkem v moři zoufalství. Snažily se je nevnímat, prostě jejich status a totožnost nebraly na vědomí. Uprchlík jako uprchlík. To však bylo s postupem času stále méně možné, protože Židé byli drceni stále krutějším pronásledováním a na jejich dobrodince dopadaly stále drakoničtější tresty. Vznikla ghetta a posléze i vyhlazovací tábory, za pomoc Židovi byla smrt přinejmenším pro všechny zúčastněné, častěji však i pro další lidi v jeho okolí. Poláci si uvědomili, že Židé jsou vyhlazováni a že je nutné jim pomoci, a začali s organizovanou pomocí, jíž se řádové instituce staly páteří.

Úděsné vraždění, jakož i enormní riziko plynoucí z pomoci Židům, vedlo řeholní společenství k tomu, že se pomoc této skupině stávala do jisté míry specifickou, vyžadující mimořádná a dlouhodobá opatření. Na druhé straně bezprostřední hrozba smrti a vyhubení celého národa lámala nenávist Židů ke klášterům a ti byli ochotni více využívat jejich pomoci. Kláštery postupně začaly Židům cíleně pomáhat a nejpozději od roku 1942 a vzniku Żegoty můžeme mluvit o tom, že se kláštery staly klíčovou součástí akce na záchranu Židů - akce rozsáhlé a vysoce organizované na státní i církevní úrovni. Samozřejmě, v jednotlivých případech se tak dělo již dříve, jednak pokřtění Židé žádné zábrany neměli a ukrývali své děti do klášterů již dříve, jednak tak (původně jen zřídka) činili i ostatní Židé, kteří však své děti původně maskovali jako polské sirotky. Pokud sestry takové dítě odhalily, zpravidla reagovaly tím, že vylepšily jeho legendu či napravily nedostatky v jeho dokladech. Pokud efektivní náprava a další setrvání v klášteře nebylo možné, snažily se mu v rámci svých možností zajistit pomoc a úkryt jinde. Systematičtější pomoci Židům se za druhé světové války věnovalo v Polsku více než 300 institucí náležejících 55 řeholním společnostem. Odhady počtu Židů, kterým kláštery vědomě poskytly pomoc, se pohybují v řádu tisíců až desetitisíců. Z několika set sester zavražděných nacisty lze minimálně u několika desítek z nich nalézt jasnou souvislost s pomocí Židům. U mužských řeholí a kněží se příčiny rozeznávají ještě hůře, protože jejich činnost byla mnohem pestřejší a protože byly likvidovány plánovitě, každopádně i zde byla řada obětí z těchto důvodů. Nejdůležitější položkou na seznamu příspěvku řádů se stalo ukrývání židovských dětí (především dívek) v patřičných výchovných a vzdělávacích ústavech spravovaných řeholemi, výjimečněji pak i ukrývání židovských žen coby řeholnic.

Než začneme mapovat činnost klášterů, podívejme se, na jakých úrovních byla organizovaná a podporovaná. Dnes bezpečně víme, že papež Pius XII. vydal v roce 1943 tajnou instrukci klášterům v Itálii, která je vyzývala k pomoci Židům a poskytovala dispens od těch pravidel klášterního života, která by jí bránila (plně legitimními se tak stalo ukrývání uprchlíků v klášterních prostorech s přísnou klauzurou či v řadách řeholních kongregací). Je pravděpodobné, že podobné příkazy šly i do dalších zemí, s nimiž existovalo nějaké rozumné komunikační spojení, minimálně například k jednotlivým řeholním institutům do Maďarska. Dostat podobnou zprávu do Polska by však bylo enormně těžké a pokus o její odeslání a rozšíření by byl jistě nesmírně riskantní. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že pro Polsko tato instrukce nikdy nebyla ze strany Svatého stolce vydána, byť je možné, že se tam zprostředkovaně dostala nějaká ústní povzbuzení v tomto směru. Rozsah pomoci poskytnuté Židům koneckonců dokazuje, že jí nebylo potřeba.

Konkrétní pomoc byla organizována vždy na úrovni jednotlivých klášterů a institucí, často ve spolupráci s Żegotou (dodávala děti) a kněžími a mužskými řády (zařizovali výrobu falešných dokumentů). Mužské řády většinou děti neukrývaly, neboť jednak měly na starost jiné stránky odboje, jednak vychovávaly chlapce - a židovské chlapce nebylo možné ukrýt do ústavů mezi polské děti, protože je spolehlivě prozradila obřízka. V některých případech bezpečně víme, že organizace existovala i na vyšší úrovni - některé kláštery koordinovaly svoji činnost a byl-li jeden přeplněný a další židovské děti nemohl přijmout, poslal je do jiného. Stejně tak docházelo k šibování dětí mezi konventy, pokud se objevila nějaká podezření u místních úřadů či nespolehlivých osob v okolí kláštera.1 U klarisek (generální představená Ludwika Lisówna) a uršulinek (generální představená Pia Leśniewska) šlo o politiku celého společenství, obě generální představené rozeslaly lokálním představeným tajné instrukce, aby Židům pomáhaly. Nebyly jediné. Někteří autoři zpochybňují používání pojmů organizace či závazná politika v těchto souvislostech s odůvodněním, že tyto instrukce měly charakter spíše doporučení, než výslovného příkazu, a nechávaly na jednotlivých lokálních představených, zda je budou akceptovat. Jde ovšem o velmi pochybné tvrzení - je třeba si uvědomit, že pro podobnou odbojovou práci je třeba mít určité podmínky, jinak se stává neomluvitelným hazardem2, navíc doporučení generální představené se u řady řeholí fakticky rovná rozkazu. Dle mého soudu lze tedy ona doporučení vykládat spíše jako příkaz typu „pokud to shledáte proveditelným, udělejte to“, než jako nějaký „nezávazný návrh, co dělat, bude-li čas a chuť“.

Obr.1: Pia Leśniewska, generální představená uršulinek

Pokud jde o polské biskupy, je pravda, že římskokatolický biskupský sbor nebyl do pomoci Židů příliš zapojen, na rozdíl od biskupských sborů západní Evropy. Je to ale pochopitelné, neboť byl fakticky rozprášen a mnohem tvrději pronásledován a sledován. Jeho možnosti za takových okolností zůstávaly omezené, tím spíše, že většina té nejnebezpečnější a nejsložitější činnosti padla na řády, které byly z větší části mimo pravomoci biskupů. Zapojení biskupů tak bylo vlastně zbytečné a tudíž z hlediska zásad konspirace naprosto nežádoucí.3 Pokud je známo, vyskytly-li se přece jen nečetné případy konzultace ohledně možností ukrývat Židy v klášterech, tak byl postoj biskupů pozitivní. Poněkud jiná byla situace u řeckokatolické církve na Ukrajině, kde hráli biskupové aktivní roli. Hodně jim napomohl fakt, že metropolita Šeptyckyj původně Němce vítal (po polských snahách o pořímštění řeckokatolíků, následovaných stalinskými snahami o jejich popravoslavění či vyhlazení mu Němci zprvu přišli jako osvoboditelé a on nešetřil chválou a podporou na jejich adresu), takže jeho církev se na východě Polska zprvu stala i do jisté míry nacisty podporovanou. I přesto však Šeptyckyj rychle vystřízlivěl a v roce 1942 vydal příkaz řeckokatolickým řeholím, aby Židům pomáhaly a ukrývaly je, sám pak pomáhal tuto pomoc organizovat, jednal o ní s židovskými představiteli a několik z nich ukryl ve svých palácích. Nacisty strašlivým způsobem rozzuřil, když vydal pastýřský list Nezabiješ!, v němž odsoudil jejich zvěrstva. Ještě předtím vydal pokyny ohledně svého nástupnictví, protože byl přesvědčen, že bude okamžitě po zveřejnění listu zlikvidován, nicméně měl štěstí: Němci byli otřesení prvními porážkami na východní frontě a měli obavy, že ztratí podporu svých spojenců z řad Ukrajinců. Odložili tedy likvidaci metropolity na příznivější dobu, která ovšem, jak známo, nikdy nenastala.

Obr.2: Andrej Šeptyckyj, hlava Ukrajinské řeckokatolické církve

Poznámky:

1) Obecně lze říci, že nespolehlivý byl každý mimo úzký okruh zasvěcených, pravdu obvykle neznaly ani všechny sestry v daném klášteře. Často šlo o záležitost pouze matky představené, části jejích nejbližších spolupracovnic a části sester starajících se bezprostředně o děti.

2) Otázka nezněla jen: „Jsem ochotná riskovat, abych tohoto nebohého zachránila?“, ale třebas také: „Nemohou mu jinde pomoci lépe?“, „Je rozumné ho tu ukrýt, když gestapo je u nás enormně podezřívavé a mám ho tu pomalu každý den a klášterem neustále slídí dvě pověřenkyňe, před nimiž nic neschovám, nehledě k tomu, že jedna ze sester je napůl Němka a obdivuje německý národ víc než je zdrávo?“, „Vypadá jako Židovka a mluví pouze jidiš, je vůbec šance, že by ji kdokoliv považoval za Polku?“ či „Už jich tu mám moc, je správné přijmout ještě jednu, navíc příliš nápadnou, a zvýšit tak neúnosně riziko všem, které jsem už ukryla?“

3) Nejzásadnější pravidlo konspirace praví, že co člověk nemusí vědět, vědět nesmí, bez ohledu na to, jak moc je důvěryhodný.