Již po sedmé se do Olomouce sjeli filmoví tvůrci, publicisté a lidé, kteří mají nejen rádi nekomerční filmovou produkci, ale snaží se prostřednictvím audiovizuální tvorby dostat hlouběji ke smylu evropské kulturní tradice, kterou nelze oddělit od evangelní radostné zvěsti. A pokud dnešní evropská společnost na své kořeny ráda a často zapomíná, pak podobná akce slouží k tomu, aby se pozornost obrátila k těm, kteří mohou vydat autentické svědectví.

Autentické svědectví skrze obraz a slovo ovšem letos začalo zdnánlivě paradoxně Velkým tichem. Velkolepý ponor Philipa Gröninga do ticha kartuziánského kláštera sklízí již tři roky úspěchy na světových přehlídkách a účinkem se neminul ani v Olomouci. Snad i právě tímto niterným dokumentem lze docílit u vnímavých diváků ochotu přijmout výrazový minimalismus nejen jako kuriozitu, ale jako formu pro skutečnou životní alternativu.

Jak a kudy dále v dnešním světě? Další odpovědí na tuto otázku byly tematické bloky druhého festivalového dne, tedy Misie a Tajemství pravoslavné duchovnosti. Dokumenty o působení misionářů či charitativní pomoci v Malawi, Kamerunu, Ugandě, Bangladéši a na Haiti ukázaly, že živou inspirací pro nalezení východiska v globalizovaném světě převrácených hodnot může být právě pomoc bližnímu, umění naslouchat, podat pomocnou ruku. Je to také možnost k překonání konfesních a náboženských hranic. Pro filmaře se žánr takto tematicky vymezeného dokumentu jeví jako více nosný než sociologické analýzy a ankety v ulicích našich měst.

Druhou tematickou polohu představovaly portréty pravoslavných světců (Alexandr Něvský, Serafim Sarovský) a dokument na téma starectví s názvem Archandělské klíče. Jejich autorka, režisérka Svatava Marie Kabošová, se projekcí osobně zúčastnila a pomohla divákům s interpretačním uchopením pravoslavné spirituality. Také v těchto dílech nalezneme čistý zdroj duchovní tradice, která osvěžuje duši člověka v soudobé společnosti. V návaznosti na zmíněné dokumenty pak téma Tajemství pravoslavné duchovnosti završil celovečerní film Akima Salbieva 11 dopisů k Bohu. Sociální problematika chlapeckého internátu uprostřed hor Severní Osetie by ve své kruté obnaženosti nebyla výjimečná, přítomnost folklóru i jemného humoru lidských typů však z příběhu učinila lyricky poutavou poému, kterou sledujeme od začátku do konce se zatajeným dechem.

V následujících dnech nabídl festival Film ve znamení ryby diskusi o povaze a poslání křesťanské televize (ze zástupci TV NOE a TV LUX), ale více než konfrontace teorií v tomto případě oceníme ukázky jejich produkce. V tomto směru je nutné připomenout také účast produkčních společností ADV Studio a studia AWR, jež spolupracuje s církví adventistů. Tak jako loni nechyběli ani hosté, tvůrci z Maďarska a Polska. Zvláště maďarská produkce si zasluhuje pozornost, a to jak v televizních dokumentech, které mají schopnost oslovit tzv. většinového diváka (snímek 7 hlavních hříchů režiséra Andráse Déra je příkladem, jak současným dynamickým televizním formátem zpracovat teologicky zásadní téma), tak i hranou produkcí. Tu zastupoval snímek Cesta Isky, který přijel osobně do Olomouce uvést režisér Csaba Bollók. Příběh dvanáctileté dívky z rumunské industriální periférie, která se vydává na cestu k moři, což rozhodně není cestou do lepšího světa, ale spíše naopak, je vysoce stylově čistým dílem.

K něčemu podobnému, k hledání a existenciálnímu kladení otázek po smyslu, tíhnou i nejmladší tvůrci. na festivalu o tom vypovídal jednak blok studentských filmů z filmové školy v Budapešti, jednak absolventský snímek slovinského studenta FAMU Olmo Emerzu Druhé dějství. Jsou to sice zatím první pokusy o hledání uměleckého tvaru i osobité myšlenky děje, ale snaží se jít proti konvencím a stereotypům umluvenosti, agresivity a očekávaných gest.

Festival navštívil letos také režisér Ivan Vojnár, aby dvěma projekcemi umožnil srovnání dvou výpovědí o společnosti v naší zemi s odstupem 40 let. Zrcadlení Evalda Schorma z roku 1965 je položením otázky smyslu života tváří v tvář smrti v době, kdy se sociologické výzkumy běžně neprováděly. Ivan Vojnár se ptal v dokumentu Rozpomínání na Zrcadlení na podobné otázky v době, kdy ankety a průzkumy vévodí mediálnímu obrazu světa.

Osobitou tečkou za sociální tematikou byl v neděli dopoledne maďarský film Sándora Mohi

Tak, jak ji Bůh předurčil... Romská problematika byla již mnohokrát a různými způsoby pojednána, ale v této černobílé obrazové studii, která odkrývala rodové a krevní vazby do hloubky, konečně bylo možno zahlédnout i stopu vedoucí k poznání rozdílné ceny a hodnoty lidského života uvnitř romské komunity. Ta cena je z vnějšího pohledu malá, ale ve tváři smutkem poznamenané ženy nalézáme jeho skutečnou hodnotu a velikost („Jaképak děti. My jsme děti,“ zaznívá na konci do ticha krajiny).

Olomoucké arcidiecézní muzeum, kde se konala většina projekcí, si na nedostatek diváků rozhodně nemohlo stěžovat. Zájem o duchovní problematiku a o reflexi skrze audiovizuální tvorbu spíše narůstá. Studiu Velehrad a všem, kdo akci podporují, patří za letošní průběh veliký dík.


Autor je redaktorem časopisu Moravskoslezské křesťanské akademie Dialogf Evropa XXI.