Liberální politika, která se stará o lidská práva

Já jsem byl tehdy spíš asi jediný spokojený Čech. Skoro všichni nadávali a já jsem byl vděčný za každou maličkost, že lidi mluví tak pěknou češtinou, že jsou tak hezky nepřesní - ve Švýcarsku bylo všechno akurátní - , a řadu jiných věcí. To, co jsem neměl exilových 15 let, tak toho jsem si hrozně vážil a líbilo se mi to. Jinak jsem měl ale pocit, že díky mladým lidem zažijeme to, co jsme už zažili ve druhé polovině šedesátých let, kdy byli lidé nadšení a panovala nádherná atmosféra. A něco takového jsem čekal i po revoluci v roce 89 - a nic. Dělal jsem studentského faráře a zažil jsem absolutní laxnost, žádné projevy spontaneity, nadšení. Spíše po cinkání na Letenské pláni přišel pád do bezduchého marasmu.

Ve Vaší knize rozhovorů (Víno tvé výborné) o svém návratu mj. říkáte: “Bylo mi naprosto jasné, že v Čechách budu dělat klasického faráře“. Co bylo důvodem Vašeho rozhodnutí změnit názor a vstoupit do politiky?

Faráře jsem dělal u Salvátora (evangelického v Salvátorské ulici, pozn. red.) dlouhých pět let, to je na mě až dost dlouho, a pak už jsem byl v penzijním věku, poslední rok u Salvátora jsem už dosáhl penzijního věku. Nabídka vstupu do politiky se objevila jako alternativa k penzi, buď jít do penze, nebo to zkusit v politice. Na rozhodnutí jsem měl asi jeden den, kdy mně zavolali, zda bych přijal místo na kandidátce za Trojkoalici. Řekl jsem si tehdy proč ne, třeba je to možnost jak posloužit mými zkušenostmi i v politice.

Byl jste činný v okruhu tří stran: US-DEU, LiRA a Zelení. Co Vás přivedlo právě k těmto stranám?

Unie svobody mě prostřednictvím Hany Marvanové oslovila, ona mi zavolala jako první. Pak navrhla lidovcům, abych kandidoval za Trojkoalici. Nakonec mě lidovci vyzvali, abych doplnil klub Unie svobody, takže jsem s nimi byl v klubu a nakonec jsem k nim i vstoupil, protože sám jedinec v parlamentu nic nezmůže a takto jsem byl v nějakém společenství. Později však jsem s vedením strany spíše bojoval, než abych s ním byl v jednotě. Tehdy to tedy byla Unie svobody, protože jsem kritikem velkých stran ODS a ČSSD - zdá, se mi, že i bez opoziční smlouvy jsou vzájemně propojené. Vždycky podporuji něco nadějného mimo tyto dvě velké strany. První tedy byla Unie svobody a v ní jsem bojoval, ne že bych se tam nějak flákal, urputně jsem bojoval o změnu strany. Dostal jsem se nakonec do konfliktu s předsedou Pavlem Němcem a vyzval jsem ho k souboji o předsednictví. On to vyhrál, ale přivedl pak stranu k absolutní zkáze. V současné době mě oslovují Zelení, kteří zastávají liberální politiku, která se stará o lidská práva. Tím se více otevřeli - kromě tradiční ekologické politiky. Když vidím v současné době pět parlamentních politických stran, tak jsou mi Zelení nejbližší.

Ještě se vraťme k roku 2006 a straně LiRA.

To už bylo po onom konfliktu v US-DEU a předsedou byl stále Pavel Němec, pod jehož vedením jsem se nechtěl dále angažovat. A tehdy mě delegovala do senátních voleb LiRA.

Působil jste v politice čtyři roky. Čeho se Vám podařilo z Vašich cílů dosáhnout?

Byl jsem spoluautorem několika dobrých zákonů. Vzpomínám si třeba na zákon proti domácímu násilí, dále sociální zákony, například o snazší adopci dětí či zákon a příspěvcích na sociální péči. Mohl bych toho jmenovat více, ale vzpomínám si na tyto zákony, které byly důležité. Naopak spousta pozměňovacích návrhů, které jsem dával, například o změně podmínek utečenců v naší zemi, tak zde jsme neuspěli. Podobně antidiskriminační zákon, celé čtyři roky jsem usilovali o to, abychom ho prohlasovali, a nakonec poslední týden před koncem volebního období sněmovnou neprošel, takže dodneška antidiskriminační zákon není a dlužíme ho Evropě, protože jsme se při vstupu do EU zavázali, že ho přijmeme.

Co říkáte tomu, že antidiskriminační zákon dělá v západní Evropě problémy církvím či charitám a diakoniím, když na základě tohoto zákona musí přijímat lidi, kteří se k církvi nehlásí, nejsou věřící, či jsou to třeba muslimové?

Myslím, že zde jde o výklad a interpretaci, takto to přímo v zákoně není. Záleží na tom, jaká jsou kritéria přijetí. Myslím si, že to moc potíží nedělá a že antidiskriminační zákon je správný, platí v celé Evropě a u nás také bude dříve nebo později platit.

V mnoha médiích se v souvislosti s Vaší kandidaturou zmiňoval Vás starší incident ohledně alkoholu za volantem. Jak se na tuto příhodu díváte zpětně?

Tehdy mi bylo 64 let a přitom řídím od 18 let, je to tedy 46 let, a za celou tuto dobu to byl můj jediný incident. Měl jsem 1,04 alkoholu, to je asi 3 piva. Okamžitě jsem se k tomu přiznal a nechtěl jsem nějaké úlevy, zaplatil jsem vysokou pokutu a na rok mi vzali řidičský průkaz. Nechci to nijak snižovat či zamlouvat, ale tím je to pro mě vyřízené. Všem, kteří se na mě v tomto směru vytahují, tak přeju, aby to jednou v životě měli jako já, aby je chytli s takovouhle malou dávkou a aby to přijali jako trest s pokorou a uznali to jako já.

Jak se díváte na současný vládní návrh majetkového narovnání s církvemi?

Současný vládní návrh považuji za výborný. K tomuto konsensu došlo po dlouhé době díky velkorysostí státu a velkorysostí katolické církve. Byla tu naděje, že se po dlouhých letech dojde k rozumnému a spravedlivému výsledku. Bylo by to podle mě ideální řešení, klobouk dolů před státem a katolickou církví, která tento návrh akceptovala.

Nevadí vám, že evangelíci by byli podle tohoto návrhu prakticky financování z restitucí katolické církve?

Nevadí. Jedná se o určitou solidaritu. V něčem jsme byli dříve spojeni, pak jsme neměli takové majetky, jako měli katolíci, ale oni uznali, že z celkového majetkového balíku mají žít i malé církve. Je to velkorysé, proto jsem také řekl klobouk dolů. Skýtá to naději dobrého výsledku.

Druhou část rozhovoru, mj. o Sváťově postoji k umělým abortům, euthanasii, registrovanému partnerství a volným partnerským vztahům, naleznete zde.

Foto: Jiří Černohorský, Blesk