V poslední době se v Církvi adventistů sedmého dne (CASD) debatuje o oprávněnosti postoje k státním dotacím. Tato debata byla spuštěna letošním rozhodnutím vedení církve přijmout od státu finanční dotace na platy kazatelů, které jí podle zákona náleží, a tímto způsobem přijmout kompenzaci za majetek zabavený v padesátých letech. Debata probíhá jak na úrovni administrátorů církve, církevního periodika, tak také ve sborech. V těchto úvahách lze nezřídka zaslechnout odkaz na „tradiční“ či „osvědčený“ postoj této církve v této otázce v minulosti. Vzhledem k tomu, že církevní dějiny podléhají v této a řadě jiných otázek velmi rychle idealizaci, pokusí se tento článek v krátkosti zmapovat, jak se CASD v době komunistického režimu k financování ze strany státu stavěla.


Církevní zákony

Komunistický režim se začal zaobírat myšlenkou změny dosavadního systému vyplácení církví, stanoveného zákonem č.122/26 Sb., již na sklonku jara 1948. V této době již vznikly první kontury církevní politiky KSČ, kvůli odporu římsko-katolické církve však bylo schválení právních norem upravující církevní poměry odloženo. K realizaci této politiky bylo přistoupeno až když v létě 1949 bylo jasné, že střet s římsko-katolickou hierarchií je neodvratitelný. Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/49 Sb. Byl schválen 14. 10. 1949, spolu se zákonem zřizujícím Státní úřad pro věci církevní.

Přestože důvodová zpráva tohoto zákona mluví o realizaci rovnosti mezi církvemi a odbourávání feudálních přežitků, cílem nových církevních zákonů bylo dostat církve a náboženské společnosti pod kontrolu režimu. K tomu využíval stát těchto základních prvků, jež mu tyto zákony poskytovaly: vyplácení mzdy duchovním a schvalování rozpočtu farností, sborů a církví udělování souhlasu pro výkon duchovenského povolání a s ním související schvalování kandidátů do vyšších funkcí v církvi vyplácení mimořádných (výkonnostních, sociálních či reprezentativních) odměn a dotací, pomocí nichž si bylo možno zajistit loajalitu.


V rámci střetu s římsko-katolickou církví v letech 1949-1951 sehrál svou nezanedbatelnou roli také slib věrnosti republice, jež museli složit všichni duchovní, později se však tento slib stal formalitou a neplnil tak funkci reálného nástroje kontroly duchovních.


Adventisté a státní platy duchovním

CASD byla s realitou nových pravidel církevního prostředí seznámena velice záhy. Na schůzce zástupců tzv. Svobodných církví, jež se konala v podvečer před schválením církevních zákonů, bylo zástupcům těchto církví, tedy i předsedovi CASD Josefu Doubravskému, oznámeno, že hospodářské zabezpečení se týká i církví a náboženských společností, jež byly dosud finančně soběstačné. Podle zápisu ze schůzky se sice někteří představitelé svobodných církví snažili vymoci dobrovolnost této státní podpory, zástupci státu však v tomto bodě nepřipustili diskusi. První platy vyplácené Národními výbory tak obdrželi adventističtí kazatelé již v listopadu 1949.

Narychlo spuštěné vyplácení platu však státní pokladnu zatížilo více, než se čekalo a plné vyplácení bylo odloženo až na dokončení systematizace sborů a duchovních všech církví v roce 1951. I do této doby však byli adventističtí kazatelé placeni státem, i když pravděpodobně ne všichni. Podle církevních dokumentů končí vyplácení kazatelů církví definitivně v polovině roku 1951 a přestože se to administrátoři církve snažili změnit a žádali o převedení zaměstnanců zpět pod financování církve, byli kazatelé až do zákazu CASD v roce 1952 placeni státem.

Druhou etapu ve vztahu CASD k zákonu č. 218/49 Sb. Představuje doba po povolení církve. V tomto bylo určující rozhodnutí Politického byra Ústředního výboru KSČ ze dne 25. 10. 1955 o obnovení církve, v němž bylo uvedeno, že církev bude hospodařit tak, aby nevyžadovala státní podporu. Dohodou z 13. 8. 1956 bylo dojednáno, že kazatelé budou placeni z prostředků církve, výjimku tvořili pouze předseda a tajemník církve, kteří byli i nadále placeni státem. Z toho mimo jiné vyplývá, že tato výjimka nebyla vyjednána zástupci církve, jak se v CASD traduje, ale bylo o ní rozhodnuto vrcholnými orgány KSČ, snad v důsledku neutěšené hospodářské situace Československa poloviny 50. let.


Mimořádné odměny

Druhým podstatným prvkem, o němž se doposavad v naší historiografii mlčelo či nevědělo, je finanční motivace, jíž stát využíval pomocí vyplácení mimořádných odměn duchovním. Toto odměňování „pokrokových duchovních“ bylo zavedenou praxí již delší dobu, komplexní seznamy příjemců jsou však dochované až od roku 1953, kdy bylo vyplácení těchto odměn po provedení měnové reformy systematizováno vládou v červnu 1953. Od tohoto roku byly odměny také vypláceny takovým způsobem, aby se nemusely zdanit a byly tak účetně utajené. Samotný název odměny: „za mimořádné výkony“ může být matoucí, ale skutečnost, že byla vyplácena pravidelně každý měsíc, dokazuje to, co lze vyčíst v interních dokumentech Státního úřadu pro věci církevní, totiž že: „výkonnostní odměny jsou účinným politickým prostředkem při kádrové práci. Jejich výše se neřídí nikdy podle množství pastorační činnosti duchovního, nýbrž podle jeho kádrové kvalifikace.“ Této možnosti finanční kontroly se stát nad Církví adventistů sedmého dne nevzdal ani po roce 1956. V seznamu Sekretariátu pro věci církevní se pravidelně nachází nejvyšší adventističtí administrátoři a jejich odměny v 80. letech ukazují na nadstandardní vztah řady adventistických administrátorů k státním orgánům. Např. V prvním pololetí roku 1987 je částka poukázaná předsedům a tajemníkům jednotlivých sdružení a Unie CASD vyšší než částka určená představitelům mnohonásobně početnější Českobratrské církve evangelické. Finanční výpomoc však dostávali i někteří kazatelé. Z tohoto hlediska tedy byli státem finančně odměňováni někteří adventističtí kazatelé a především administrátoři po celou dobu trvání komunistického režimu.

Posledním finančním kontrolním prvkem církevních zákonů bylo schvalování veškerého hospodaření. V tomto ohledu CASD také netvořila mezi československými církvemi výjimku, což do velmi významné míry bouralo zdánlivou vizi finanční nezávislosti na státu. I když tedy církev dostávala peníze od členů církve, směla je použít jen za souhlasu státu.


Závěrem – otazníky zůstávají

Pohled na všechny stránky financování Církve adventistů sedmého dne v době komunistické minulosti nepochybně vzbuzuje a bude vzbuzovat celou řadu otázek. Už jen nutnost státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání byl prvek kontroly na tolik výrazný, že je otázkou, zda sebevětší finanční soběstačnost mohla na této skutečnosti něco změnit.

Představu finanční nezávislosti CASD na státu v době komunistického režimu je možné udržet jen při velmi zúženém pohledu na minulost. Českoslovenští komunisté sice přikládali financování duchovních ze státních rozpočtů svou důležitost, zkušenosti z jiných států socialistického bloku však ukazují, že v kontrole církví nebyl tento prvek nepostradatelný. Finanční kontrola probíhala především kontrolou hospodaření a schvalováním rozpočtů a to od rozpočtu jednotlivých sborů až po rozpočet sdružení a unie.

V roce 1968 v době krátkého uvolnění politických poměrů v Československu proběhl v relativně svobodné atmosféře průzkum reflexe církevní politiky. Když v tomto průzkumu měli duchovní uvést pozitivní stránky církevní politiky v období 1948-1967, téměř výhradně uváděli právě hospodářské zabezpečení církví. Na základě těchto překvapivých dat se při pohledu na minulost vynořuje otázka: co vlastně CASD vlastním financováním duchovenstva v letech 1956-1990 získala? Ať již si na ní odpovíme jakkoliv měly by odpovědi být informované a při hodnocení finančního fungování CASD by se mělo vycházet z faktů a ne z mýtů.