Seznamka
Současná zákonná úprava se mně zdá celkem dobrá. Hlasoval pro ni, když jsem byl ve sněmovně. Vím, že je tu i nebezpečí, že je příliš vstřícná k matkám, které se snaží zbavit plodu do určité časové hranice. Byly obavy, že to podpoří potratovou turistiku, že budou jezdit například polské matky k nám, ale myslím, že se to ve velké míře neděje. Řekl bych, že tento k matkám vstřícný zákon je dobrý. Zároveň je důležité, aby matka, která má velké potíže – špatné podmínky přivést dítě na svět -, měla možnost dítě porodit. Nejen rodina a příbuzní, ale i obec by se měli semknout, aby se dítě mohlo narodit. Aby žena mohla přijít a měla k dispozici pomocný tým, který by například zařídil adopci hned po porodu. Znám to z vlastního života, že to někteří takto dělali. Tedy vytvořit záchranný tým, který by dítěti pomohl žít, a nejen vytvořit zákonnou úpravu a myslet si, že tím je to vyřešené.
Již jste zmínil své působení ve sněmovně. Ta 30. března 2004 hlasovala o návrhu zákona poslanců Karase, Plevy a Kasala, který by potratovou praxi zpřísňoval. Vy jste se tehdy hlasování ani jednání nezúčastnil. Měl jste k tomu nějaký důvod?
Poslanec Karas a Pleva byli pro mě moc konzervativní, byli zásadně proti potratům. Nezdají se mi ani komise povolující potrat, jako tomu bylo v minulé éře. Měl jsem na to s Táňou Fišerovou a dalšími jiný názor, liberálnější a vstřícnější k matkám. Oni naproti tomu měli morální, striktní postoj. Já jsem s poslancem Karasem skoro v ničem nesouhlasil. Jsme sice oba křesťané, ale jiného rozpoložení. Myslím si, že je to správné, že tu není uniformita a že je zde více křesťanských proudů.
Jak se díváte na snahy zavést legalizaci euthanasie?
To je podobná otázka. Neměl bych na tuto věc morální pohled, jenom z hlediska velkých principů. Ale v současné době se mi zdá, že by to bylo snadno zneužitelné. Podmínky v rodinách jsou někdy takové, že by nešlo vyloučit, aby z tohoto zákona někdo nemohl těžit. Lidé na to u nás zatím nejsou zralí. Spíše bych zdůraznil paliativní péči, tak jak se vykonává v některých dobrých hospicech. Zde by se mělo přidat, a ne hned zavádět možnost euthanasie.
Ptám se také proto, že strana LiRA má euthanasii ve svém programu. Neměl jste problém za ni v senátních volbách v roce 2006 kandidovat?
Neměl. Já jsem byl nezávislý kandidát a neměl jsem s LiRou problém. Někdy, za určitých podmínek, bych pro eutahnasii byl. Není to pro mě principiální otázka. Spíš je tu obava ze zneužití. Mělo by se přidat na paliativní péči o umírající, než hned toto povolit. Nebylo to pro mě ve vztahu s LiRou něco absolutně nepřijatelného, spíš jde o načasování a řádnou přípravu.
Je toto také důvod, proč jste zvedl ruku pro zákon, který prakticky zavedl potenciální beztrestnost eutahnasie?
Tehdy se hlasovalo o rozlišení mezi vraždou, zabitím a euthanasií. Šlo o to, aby euthanasie nebyla brána jako zabití. Pro to jsem bylo, protože to je rozdíl. K euthanasii člověk dává vlastní souhlas, aby netrpěl. Proto jsem také hlasoval pro to, aby se trestní sazba snížila, nejedná se zda o kategorii zabití nebo vraždy.
Papež hodně mluví o kultuře života, kterou dává do protikladu ke kultuře smrti. V rámci kultury života zmiňuje zejména ochranu slabých, tzn. nenarozených dětí a lidí na konci životní cesty. Oslovuje Vás tento papežův důraz?
Ano, oslovuje. Proto také říkám, že péče jak o nenarozené, tak o umírající by se měla zdokonalit a stát by na to měl vynakládat hodně peněz. Mělo by se na to myslet a měl by to být problém rodiny i obce a lidské vynalézavosti. Aby tu nebyla jenom striktní řeč zákona. Oslovuje mě to, protože mně také leží na srdci, aby nebyly potraty a nebyla euthanasie v tom smyslu, že by se někdo zbavoval starých lidí. To mi velmi leží na srdci. Ale neřešil bych to jenom zákonem, jde o to lidi svolávat, aby na to mysleli, pracovali a modlili se.
Zvedl jste také ruku pro registrované partnerství. To je u faráře neobvyklé. Co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Myslím, že u evangelického faráře to neobvyklé není. Na našem synodu jsme o tom hlasovali a bylo to zhruba půl napůl, spíše ještě převažovaly hlasy, které se staví k homofilům lidsky a snaží se jim jejich situaci ulehčit. U evangelíků to není tak principiální jako u poslance Karase a podobných. Líbil se mi náš farář Štorek v Praze – Kobylisích a někteří moji kolegové faráři ve Švýcarsku, kteří se homofilům věnovali a pracovali. Zvali je na faru a měli s nimi biblické hodiny. Takovýto přístup, který to nepovažuje za zvrhlost, se mi líbí, přístup, který staví na určité otevřenosti a podtrhuje společnou lidskou stránku a intimní stránku nevyzdvihuje do rozhodujících poloh. Pro zákon jsem hlasoval, protože mi jde o to zbořit zdi mezi lidmi a setkávat se na rovině lidskosti. To se mi zdá správnější než rozdělování. Někteří fundamentalisté říkají, že homofilové za svoji orientaci můžou. Já říkám, že ne. To je lékařský problém a měli by nás rozsoudit lékaři. Kdyby můj syn nebo dcera byli takto orientovaní, tak bych je měl nadále rád a snažil bych se jim život usnadnit, a ne je kaceřovat a srážet.
Na loňském jarním jednání synodu Českobratrské církve evangelické se mj. mluvilo o možnosti určitého zrovnoprávnění volného partnerského svazku s manželstvím. Cituji z podkladů pro synod: „... Představa o manželství jako řádu nepřináší jedinou představu o společném soužití jako tu pravou a neměnnou... Dlouhodobé soužití partnerů se leckdy podobá životu v manželství.“ Jak se díváte na tyto snahy rehabilitovat v rámci církve „neregistrované partnerství heterosexuálů?“
Já bych tomu neříkal manželství, ale říkal bych tomu soužití. Moje nejstarší dcera měla svého druha a já jsem ji pořád přesvědčoval, ať se vezmou. A dcera mi říkala: „Mám ho ráda, máme se rádi, proč ti tedy, táto, tak záleží na tom ´pitomým štemplu´ ?“ Nakonec jsem je oddal a byla velká sláva. Já se ptám, proč lidé chtějí ten „štempl“? Co v tom je? Je to jenom právní věc, například dědictví, návštěva v nemocnici a podobně? Myslím, že to jde řešit nějakou smlouvou u notáře. Touha po „razítku“ je touhou po uznání státu a společnosti, a ta je veliká. To bylo také v případě snah homofilů – ti chtěli uznání, nešlo ani tak o právní věci, ale o společenské uznání, aby se někde celý život nekrčili. Šlo o akceptanci. Podobně i tyto heterosvazky to chtějí nějak potvrdit. Například dva staří lidé se k sobě nastěhují – tak ať spolu žijí, na to nepotřebují razítko. Nedříve by někdo musel zdůvodnit, proč uznání státu je tak podstatné.
Jak chcete v budoucnu případně spojit senátorké povinnosti a práci v církvi?
Už jsem se v církvi napracoval dost, od kázání už mě „bolí panty“. Mám to před sebou každou sobotu a už z toho mám předem „stavy“, protože Salvátor (evangelický, pozn. red.) je velký sbor, chodí tam profesoři teologie a nově příchozí. Už bych si od toho rád odpočinul. Budu pak kázat občas, ale nebude to už ta pravidelná „zvěstná povinnost“. I když z toho mám radost a baví mě to, tak je to také namáhavé a je to určitá tíha. Až si salvátorský sbor najde někoho nového, tak se rád budu věnovat politice, a když mě nezvolí, tak filatelii (s úsměvem), sportu, hraní her, mám v plánu spoustu věcí. Už mi bude brzo sedmdesát.
A co Veselý starobinec Sváti Karáska? (hodinový dokumentární film Vladimíra Merty vysílaný ČT, pozn. red.)
To úplně padlo. Vybudoval jsem ho, těšil jsem se do penze, ale pak jsem se oženil. Mám osmiletou a čtyřletou dceru, tak jakýpak starobinec? Já musím do smrti makat ( s úsměvem), umřu na cestě, a ne ve veselým starobinci. Musel jsem to zrušit, protože se čtyřletou dcerou nemůžu počítat s tím, že si budu ve starobinci hrát hry.
A zcela na závěr otázka, kterou kladu každému: Kým je pro vás Ježíš Kristus?
Ježíš Kristus je pro mě Synem člověka – to podtrhuju v kázáních - a synem Božím. To znamená, že v sobě vyjevuje pravé lidství, lidství v Boží intenci. Je to pro mě absolutní vrchol, ke kterému se celý život vztahuji. Je to ukázka pravého člověka v tom, že je Boží, že má Boží nitro, Boží vidění. Až do konce prošel hrůzou světa s vědomím a vírou, že za tou hrůzou je Boží náruč. Tedy jak jsem řekl, je to pro mě příklad lidství spojeného plně s Bohem.
První část rozhovoru najdete zde
Foto ČTK
