Kdybys měl, Honzo, stručně popsat své mládí. Co bys o něm řekl?

Do nějakých patnácti, šestnácti let jsem prožíval standardní dětství. Bylo to na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století, byli jsme naprosto průměrná rodina, oba rodiče zaměstnaní, s kamarády jsme běhali s klíčem na krku po sídlišti… V roce 1983 jsem se musel rozhodnout, jaké bude moje budoucí povolání. Protože jsem se odmalička platonicky zajímal o přírodu, zvolil jsem střední zemědělskou školu. Od Ostravy, kde jsme s rodiči bydleli, byla vzdálená 75 kilometrů, takže jsem nastoupil na internát.

Platonicky zajímal o přírodu? Co to znamená?

Platonicky proto, že se můj kontakt se zvířaty omezoval čistě na knihy a návštěvy zoologické zahrady. (smích)

Dobře, a jak to tedy vypadalo na střední škole?

Protože jsem soutěživý typ, chtěl jsem se prosadit v partě a když jsme trávili volný čas po kavárnách a hospodách, začal jsem kouřit a pít. Protože když už něco dělám, jdu do toho naplno, mělo to brzy vliv na školní výsledky a na konci druhého ročníku jsem byl s průměrným prospěchem 3,66 nejhorší žák na škole. Postupně jsem tu první životní zatáčku s trochou štěstí vybral a úspěšně jsem odmaturoval. V hospodách jsem potkal lidi, kteří mě naučili poslouchat folk a při naslouchání jejich životním příběhům jsem mohl přemýšlet o vlastním životě. Po čtyřech letech na internátě a dvou letech vojny jsem si nedokázal představit, že bych se vrátil pod rodičovskou střechu. Připadal jsem si samostatný a svobodný, takže jsem začal žít v jižních Čechách u lipenské přehrady. Pracoval jsem jako traktorista a krmič dobytka, veškerý volný čas jsem trávil v hospodě, kouřil jsem denně šedesátku cigaret a o životě jsem přestal přemýšlet. Pak jsem ve světlé chvilce získal místo celníka na nedalekém hraničním přechodu…

Jak to u Vás vypadalo v rodině s vírou?

U nás doma se o víře nemluvilo, babička z tátovy strany byla adventistka, ale já jsem byl standardním produktem socialistického vzdělávacího systému, víru jsem vnímal jako církevně-politický prostředek k ospravedlnění třídních rozdílů a opium lidstva… (smích).

Kdy ses poprvé setkal s křesťanskými církvemi a jak na Tebe působily?

Spíše než s církvemi jsem se setkával s věřícími jednotlivci. V prvních školních letech to byla kamarádka Anička a spolužák Martin Pištěk, na vojně Dalibor Polášek, svérázný umělecký kovář z Kyjova, evangelík a rovný chlap. Anička, Martin a hlavně Dalibor měli v sobě něco neuchopitelného, ale zvláštním způsobem pěkného, co jsem neuměl pojmenovat a věděl jsem, že já to v sobě nemám. S babičkou jsem asi v deseti letech navštívil adventistickou bohoslužbu, zaujala mě samozřejmost, s jakou normální a dospělí lidé berou víru vážně, jako by si neuvědomovali, že hovoří o iluzi.

Když si vezmu před sebe tvůj životopis… čtenář spisů Svědků Jehovových, úplatný celník, bezdomovec, evangelický teolog, šéf největší neziskové organizace v kraji, úspěšný podnikatel, mediální odborník…tak by se stručně dal popsat Tvůj život. Nemyslíš, Honzo, že je to na jednoho člověka příliš?

On ten život s Pánem Bohem bývá občas dobrodružný… Když Bible hovoří o působení Ducha Svatého, používá často řecký výraz, který v profánním pojmosloví označuje vítr. Vítr nemůžeš ovlivnit, ale můžeš mu nastavit plachty…tak si vysvětluji i svoji životní cestu. A už téměř šestnáct let si připadám jako neustále žasnoucí Harry Potter.(úsměv), když ho Hagrid v prvním díle vezme z mudlovského dětství a postaví ho do kouzelnické reality. Taky pořád žasnu, kam že se ta plachta zase otáčí…a neotočit plachtou po větru by se rovnalo jonášovskému sestupu do ryby…

Ale pojďme od začátku k tvému působení v pozici celníka. Proč jsi byl tehdy propuštěn?

Protože jsem nasekal absenci. A absenci jsem nasekal proto, aby mě pustili bez přemlouvání a bez otázek. Po přestupu na velký hraniční přechod v západních Čechách, kdy můj málo seriózní způsob života už nebyl v poměrech malé jihočeské celnice udržitelný, jsem zjistil, že jsem poněkud zaspal dobu. Že moji vrstevníci jsou zajištění, protože zůstali u rodičů a vyhnuli se vojenské službě, že mají domy, auta a peníze. Zpanikařil jsem a začal jsem je zoufale dohánět, protože jsem soutěživý typ a chtěl jsem se jim vyrovnat, být lepší. Na velkém přechodu se točily velké i malé kšefty a i já jsem si brzy našel způsob jak o pár marek obírat ty nejbezbrannější – východní gastarbeitery vracející se z Německa. Zpočátku jsem si přilepšil, mohl jsem si dovolit bydlet na hotelu a dlouhodobě používat auto z půjčovny, pak jsem ale potřeboval, aby peníze z úplatků přestaly kapat a začaly téct a zkusil jsem vydírat jednoho německého podnikatele. Když mi pak vlivní kolegové výmluvně naznačili, že mám rychle odejít, pokud nechci mít problémy, musel jsem nasekat ty absence…

I ostatní celníci brali úplatky?

Nevím, jestli všichni, ale na konkrétním přechodu dost z těch, které jsem znal. Na mém původním pracovišti jsme občas dostali salám nebo cigarety, tady se ale točily peníze. Byla to koneckonců doba lehkých topných olejů a nekolkovaných cigaret.

Uvědomuješ si zpětně, že jsi mohl skončit i ve vězení a Tvůj život se mohl ubírat úplně jinou cestou?

Spousta mladých kluků tehdy špatně skončila, začátek devadesátých let byla divoká doba a člověk rychle ztratil soudnost. Kolegové mě zastavili ve správný čas, na okraji propasti, i když já jsem tehdy chápal jako osobní tragédii spíše ztrátu lukrativního zaměstnání. Nebyl jsem ještě dost na dně, abych pochopil, že nemůžu pokračovat po téhle zoufalé cestě odnikud nikam.

Pokoušel ses po svém propuštění ze služebního poměru jít hledat jinou práci?

Ztratil jsem ze dne na den zhruba dvacetitisícový, z velké části nelegální měsíční příjem a každý den mi narůstal dluh v autopůjčovně a na hotelu. Jako kůň s klapkami na očích jsem viděl jedinou cestu v rychlém získání práce za vysoký plat, proto jsem se pokusil najít práci v Německu. Snažil jsem se využít kontaktu na obchodníka s elektrospotřebiči v bavorském Eggenfeldenu, který mě znal z celnice, ale jako necelník jsem pro něj zřejmě klesnul v ceně. Agónie ve snaze získat zpět vysoký příjem trvala dva měsíce, pak jsem se konečně propadl na úplné dno a musel jsem zmizet před svými věřiteli někam, kde se jim spolehlivě ztratím…do Prahy.

Druhou část rozhovoru najdete na stránkách Magazínu ChristNet.eu do týdne.