Pokud budeme chtít uvažovat o osobě svatého Pavla blíže, je potřeba si přiblížit určité prvky, které jeho život formovaly. Není možné na něj nazírat bez znalosti kulturního prostředí, ve kterém žil ani bez důkladné analýzy jeho životních zkušeností. Jeho teologie, kterou rozvádí ve svých listech, je právě reakcí na jeho zkušenost s životem člověka, Bohem i lidmi.

Svatý Pavel se narodil v Tarzu a pocházel z Benjaminova kmene. Přesvědčením byl hluboce zbožný žid; farizeus. Ač jeho rodným jazykem byla aramejština, znal velice dobře řecky, neboť pocházel z diaspory. Nebyl tedy ovlivňován bezprostředními trendy ve věroučných otázkách v prostoru Jeruzaléma (nově vznikající sekty, myšlenkové proudy), ale spíše tradiční naukou se znalostmi některých fundamentů řecké filosofie. Pocházel zřejmě z poměrně bohaté rodiny, neboť byl římským občanem, což mu propůjčovalo různá privilegia v prostoru celého impéria.

O jeho duchovní formaci se staral známý a věhlasný člen Velerady Gamaliel, a to již přímo v Jeruzalémě. Jen těžko se mu mohlo v židovském světě dostat lepšího vzdělání a formace. V tomto směru byl vnímán jako určitý premiant společnosti. Je potřeba zdůraznit, že ruku v ruce se vzděláváním šla také duchovní formace. Pavel nebyl ale pouze intelektuálem, uměl se uživit také manuální prací, jelikož dovedl tkát a vyrábět stany, což je konec konců také činnost, o které se zmiňuje hned na několika místech ve svých listech.

Pokud bychom se blíže podívali na jeho osobnost a hluboké nadšení pro Boha, lze si jen těžko představit, že by Pavel neměl impulsivně vystupovat proti veškerému sektářství a věroučným odchylkám své doby. Židé tisíce let úzkostlivě drží svůj zákon a své učení. Jedná se o jejich nejen národností integritu, ale o podstatnou část vlastní osobnosti. Židé zůstali židy jen díky tomu, že se snažili tradice otců zachovávat co možná nejvěrněji. Svatý Pavel, jako obránce Tóry a židovství vůbec, vnímá velmi silně svoji povinnost vyrazit do boje proti těm, kteří rozvracejí podstatné prvky židovského náboženství. Pronásledování křesťanů tedy musel vnímat jako potřebnou a nutnou službu Bohu.

Při cestě do Damašku, kde měl rozprášit tamní církevní obec, se mu ale zjevil Kristus. O formě toho zjevení příliš nevíme. Pavel viděl světlo, ale prameny se rozcházejí, zda ho viděli i ostatní, zda slyšeli hlas nebo zda Pavel spadl z koně či nikoli (ač o těchto věcech má barokní umění jasno). Pavel znovu vstupuje do služeb Božích, ale poněkud na jiné „straně barikády“. Již není tím, kdo by křesťany pronásledoval, naopak se sám nechává v Damašku pokřtít. Tento proces obrácení lze vnímat také jako analogii k našim dotazům po tom, co od nás samotných Bůh žádá. Tato událost je ukázkou toho, že odpověď si volí nejpodivnější a nejméně očekávané cesty.

Následuje jeho odchod na poušť, do ústraní, aby mohl v klidu promyslet nové pilíře své víry. Mnohé z toho, v co věřil, bylo zničeno, ale on je naplněn novou radostí. Objevil pravdu a svou roli v hlásání evangelia. Ani to ale neuspěchává. Naopak, až se vrátí k aktivní činnosti mezi lidmi, je zřejmé, že velice dobře ví, čemu věří a proč.

Obrázky byly převzaty z Wikipedia Commons. V úvodníku je sv. Pavel (autorem je buďto Valentin de Boulogne, nebo Nicolas Tournier), v článku pak Obrácení sv. Pavla od Caravaggia