První část rozhovoru!

Nakonec jsi skončil s igelitkou na ulici. Jaký je to pocit jít z relativního blahobytu na nádraží mezi bezdomovce a nemít často ani nic k jídlu?

Je to jako rána kladivem. V první chvíli to člověku nedojde, první den se dá přežít, první noc taky, druhá noc už dolehne a třetí noc…ta mi konečně otevřela oči, ukázala, že jsem na konci, že nemám naději. Na cestu domů k rodičům jsem nepomyslel, byl to můj život a můj průšvih, když jsem po vojně odešel na Lipno, jako bych za sebou dobrovolně spálil mosty. Tu třetí noc, když mě při patnácti stupních pod nulou popáté vykázala policie z čekárny Masarykova nádraží, bez haléře v kapse, hladového a třesoucího se zimou, jsem se rozhodl, že příští noc už takhle nestrávím…kdybych měl hodit dlažební kostku do výlohy a něco ukrást, abych se dostal do pohodlí cely.

Jak ses dostal do centra Naděje?

Potkal jsem mezi bezdomovci právě propuštěného vraha, který mě vzal na snídani do centra Naděje v Bolzanově ulici. Tam jsme náhodně vyslechli rozhovor o ubytovně Naděje v Šafaříkově ulici, pospíšili jsme si tam a získali poslední dvě volná lůžka. Ve strachu z odmítnutí jsem přesvědčoval paní Hradeckou, vedoucí Naděje, že jsem křesťan…nakolik to tehdy pomohlo, nevím.

Jaký mělo centrum vliv na Tvůj další život?

Po několika dnech jsem navštívil nedělní odpolední bohoslužebné shromáždění v Naději, na kterém kázal metodistický misionář Steve Womack. Tehdy, 21. února 1993 jsem uvěřil Ježíši Kristu. Našel jsem si práci, koupil Bibli, místo ježdění metrem načerno jsem začal po Praze chodit pěšky. Nasával jsem do sebe evangelium jako houba. Po několika týdnech jsem pochopil, že se do plachet mé lodi opřel vítr, kterému se neuhýbá a vrátil jsem se k rodičům, do Ostravy. Začal jsem chodit do Církve adventistů sedmého dne, protože byla první v telefonním seznamu, když jsem sháněl křesťanský sbor, kam bych patřil.

A tam jsi byl předpokládám pokřtěn...

Ano, v březnu 1994 jsem byl pokřtěn, v červnu 1994 jsem se ženil, příští rok slavíme s manželkou Markétou patnáctileté výročí. Pracovali jsme s manželkou několik let jako knižní evangelisté, prodávali jsme metodou dům od domu adventistickou literaturu. V církvi jsem vykonával služebnost laického kazatele, po dvě volební období jsem byl tajemníkem sboru. Vystřídal jsem několik dělnických profesí, než jsem pochopil, že mě ten nenápadný vítr v plachtách postrkuje ke studiu evangelické teologické fakulty a k povolání faráře. V roce 1999 jsem byl přijat ke studiu, o rok později jsme s manželkou přestoupili do Českobratrské církve evangelické.

A jak ses dostal do Pardubického kraje?

Po narození syna Adama jsme se kvůli jeho zdravotnímu stavu v lednu 2002 odstěhovali z Ostravy do Pardubického kraje, na volnou evangelickou faru ve Džbánově u Voděrad. Ve Džbánově jsme ve volném čase působili jako kostelníci, já jsem občas kázal v okolních sborech, studoval jsem dvě fakulty (k teologii jsem si přibral ještě žurnalistiku) a dvakrát denně jsem na kole dojížděl dojit krávy a pracovat na poli na šest kilometrů vzdálené farmě. Pracovní dobu jsem měl denně od pěti do dvanácti, pak na čtyři hodiny domů a znovu do práce od čtyř do osmi. Po roce a půl jsem zbaběle utekl do Pardubic dělat ředitele občanského sdružení Středisko křesťanské pomoci (dnes SKP-CENTRUM). Dodnes považuji za zázrak, že mě tehdy na tak odpovědnou pozici vybrali, hlásili se daleko zkušenější uchazeči. Prostě zase fouknul vítr do plachet, Pán Bůh zase na chvíli přestal být skrytý…

Tvůj život je dosti podobný těm v Novém zákoně. Napadla Tě někdy tato paralela?

Od chvíle, kdy jsem poprvé četl 15. kapitolu Lukášova evangelia ztotožňuji svůj příběh s postavou marnotratného syna. Jedno z mých prvních kázání bylo právě na tento text. Dodnes mi scéna setkání marnotratného syna s otcem vhání slzy do očí. Přesně takové setkání jsem se svým vlastním otcem před patnácti lety prožil. A přesně tak jsem se dlouho cítil před nebeským Otcem. Jen v posledních letech ve mně sílí pocit, že se začínám stále víc podobat spíše postavě staršího bratra z tohoto podobenství…

V současné době pracuješ jako ředitel největší neziskové organizace v Pardubickém kraji, občanského sdružení SKP-CENTRUM, které pomáhá i lidem na okraji společnosti. Jaké máš pocity, když se s těmito lidmi potkáš?

Teď už jsem okoral. Jako ředitel s uživateli našich služeb moc do styku nepřijdu, máme zavedenu liniovou strukturu řízení a komunikuji spíše s vrcholovými vedoucími těch, kdo s těmito lidmi pracují. Jsem docela nešťastný z toho, že jsem jen takový panák s kravatou, který řeší neosobní problémy řízení podniku, propouští zaměstnance, říká nepříjemné věci, věnuje se více strategii a méně lidem. Začal jsem studovat postgraduální MBA program, abych si doplnil mezery ve vzdělání, protože teologie ani žurnalistika mě pro řízení podniku nevybavila a občas je to dost znát. Vnímám pardubické bezdomovce spíše periferním viděním, na cestách po městě a občas je mi líto, že místo za ředitelským stolem nesedím na vrátnici azylového domu. Ale utěšuji se, že bezdomovcům pomáhám tím, že podněcuji SKP-CENTRUM k rozvoji poskytovaných služeb a expanzi do dalších regionů…neštěstí je, že jsem takový soutěživý typ…

Vědí přátelé, spolupracovníci a známí o tvém minulém životě?

Ti blízcí ano. Přijde mi nefér jim neříct, že jejich spolupracovník a kamarád nebyl vždycky tak seriózní. Je dobré vědět, že váš přítel, kolega a společník ve firmě má hliněné nohy úplatného dojiče krav…

Jak na to reagují?

Ještě jsem se nesetkal s negativní reakcí. Možná občas v něčích očích spadnu zpátky do bláta, možná se někdo v duchu tu a tam ušklíbne, že jsem tedy pěkný póvl. Většina lidí ale pochopí, že Pán Bůh v mém životě způsobil a stále působí zázraky, někoho to může povzbudit, přimět zvednout ze žita už zahozenou flintu…

Jsi vystudovaný evangelický teolog. Chceš se ke své práci vrátit?

Toužil jsem a stále toužím být evangelickým farářem. Jako ředitel původně křesťanské organizace člověk pro církev tak trochu ztratí glanc, občas šlápne někomu v církvi na kuří oko. Jako manažer člověk vidí ostřeji, kde slušivý církevní nátěr tak trochu oprýskává a je méně ochotný se tvářit, že to nevidí. Ale kdyby se ten Boží vítr otočil a zafoukal tím toužebně očekávaným směrem, jsem připraven hned trhnout kormidlem, aby se plachta otočila po větru. Zatím alespoň ochutnávám ze zapovězených radostí, když si tu a tam najdu čas na napsání biblické úvahy pro přátele nebo sborový časopis…

Kdybys měl vyjádřit jednou větou, co Ti tvá víra v životě dala…

Jednou větou to je strašně těžké, pomůžu si apoštolem Pavlem: „Byli jsme tedy křtem spolu s Kristem pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“

Děkuji za rozhovor!

Jan Vojvodík (1968) Absolvent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (obor evangelická teologie, 2005) a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (Mediální a komunikační studia, 2007). V současné době posluchač postgraduálního MBA programu na Vysoké škole ekonomie a managementu v Praze. Od roku 2003 je ředitelem občanského sdružení SKP-CENTRUM, největší nestátní neziskové organizace se sídlem v Pardubickém kraji (od roku 2009 SKP-CENTRUM, o.p.s.). Publikoval několik mediálních analýz na téma křesťanských tištěných médií. V letech 2006 a 2007 byl členem Výkonného výboru a Rady Asociace nestátních neziskových organizací České republiky. V současné době založil společnosti S-FIRMA, s.r.o. a PRO-CENTRUM, o.p.s. Autorsky se podílel na zpracování marketingových textů několika nadnárodních společností.