Co to je vlastně za Boží přítomnost v člověku, konkrétně v člověku Ježíši, jíž říkáme vtělení? Není snad podle dávného křesťanského přesvědčení Bůh celý na každém místě? A to nejen tak, že vše proniká svým božským poznáním a ve všem tvořivě jedná, ale i svou božskou přítomností jako takovou? Proč tedy považujeme jeho přítomnost v Ježíši z Nazareta za jedinečnou a nezastupitelnou? Tradiční odpověď zní, že Bůh v životním příběhu Ježíše Krista, v jeho slovech činech s námi promlouvá a jedná. V něm nám zjevuje ne snad jen něco o sobě, ale sám sebe. Sděluje se nám, komunikuje s námi, vytváří komunitu lidí takto zasažených a oslovených. Proto to, co nazýváme vtělením není snad nějaká „zhuštěná Boží přítomnost.“ Spíše je to přítomnost zasahující do života člověka a jeho světa. Vtělení je především Zjevením Boha v člověku.

V raném křesťanství se důraz kladl na vrcholné události Ježíšova života, na to, jak byl věrný svému poslání a necouvl ani před popravou, jak „smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval“ (podle slov byzantského liturgického zpěvu). Záhy se však začalo připomínat i jeho narození a příběh o něm byl připojen i k evangeliím, ještě než dostala nám známou kanonickou podobu. A právě 6. leden byl nazván Epifanií, Zjevením. Než dostalo Narození Páně vlastní den slavnosti 25. prosince, připomínaly se tento den, a spolu se začátkem Ježíšova fyzického života i další události na začátku. Jedna z nich se odehrála brzy po jeho narození. Je to návštěva mágů z východu. České překlady poněkud zakrývají význam řeckého slova magoi (Mt 2, 1-12). Nechme odborníky dohadovat se o původním významu tohoto slova, ale rozhodně se to odedávna chápalo tak, že vedle izraelského společenství, jež vyhlíželo Mesiáše, Syna člověka a Trpícího Božího služebníka, i jiné národy čekaly, i v jejich duchovních tradicích najdeme motivy vtělení, smrtí a obnovy života boha, a nás lidí spolu s ním. Mágové či mudrci nám připomínají antickou kulturu, která velmi brzy, již řeckým Novým zákonem a pak v patristické tradici a při formulování věroučných článků na všeobecných sněmech obohatila křesťanskou tradici. Lidové podání z mudrců udělalo tři krále, dalo jim často uváděná jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Proto je slavnost Zjevení Páně lidově známa jako svátek Tří králů.

Epifanie nám připomíná Ježíšův rozhovor v jeruzalémském Chrámě s tamními učiteli. Dvanáctiletého chlapce na začátku Maria „v Chrámě obětovala“ (přesněji přinesla za něj předepsanou oběť jako za prvorozeného syna) a při této příležitosti ho „v Chrámě našla.“ Zjevilo se, že je to dům jeho Otce a že je tam doma. (Lk 2,21-52)

Připomíná se rovněž událost ze svatby ve městě Kana v Galileji na samém začátku jeho veřejného působení (Jan 2,1-12). Ukázal tam, že přišel proměnit nás, že náš život činí lahodným vínem. Při jiné příležitosti rozmnožil chleby a ukázal, že je Chlebem života a sytí naše nitro. A že my můžeme pro naše bližní být jako chléb. Jsou tu i první náznaky oltářní svátosti. Tam je na stole chléb a víno, a pod těmito znameními i on sám pro nás hladovějící a žíznící po Bohu.

Prvním krokem Ježíšova veřejného působení je setkání s Janem, jehož východní křesťanství nazývá Předchůdcem. On a Maria jsou vyvrcholením dějin Božího lidu, oba ukazují k němu. Maria se zaposlouchala do Božího slova tlumočeného andělem a stala se matkou vtěleného Boha. Jan dospělého Ježíše ponořil do vod Jordánu. Později v tomto vynoření vidíme symbol ponoření do smrti a vynoření k novému životu (Řím 6,3-8). Symbolické ponoření se stalo předobrazem svátostného křtu, který Ježíš před Nanebevstoupením daroval a uložil vznikající církvi. Jan též dosvědčil a zjevil smysl Ježíšova působení slovy: Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa (Jan 1,29). V Janově evangeliu Jan Křtitel a u Matouše a Lukáše přímo hlas z nebe dosvědčuje, že Ježíš Kristus je Boží syn.

Zjevení Boha v těchto událostech a slovech není intelektuální hádankou ani tématem pro naukové rozepře. Je nabídkou poznání Boha a cesty k němu, ukazuje totiž Boží cestu za člověkem. Poselství tohoto svátku vybízí k víře, pokání a následování.

Ivan O. Štampach je katolický kněz (vysvěcený v roce 1993 kardinálem Meissnerem) a docent religionistiky na Univerzitě Pardubice