Již nadpis tohoto textu napoví pozornému čtenáři, že se zde zřejmě jedná pokus, uvést některá tvrzení Ignáce Pospíšila na reálnou rovinu. Jeho článek z 5.2.2009 „Tažení proti Benediktu XVI.“ je silně emocionálně naladěn. Proto nebudu s jeho argumentací polemizovat, jenom se pokusím doplnit některé informace a tím umožnit čtenáři, aby si o tom, co se kolem papeže, Vatikánu a Říma od 24. ledna 2009 děje, udělal vlastní úsudek.

Papež Benedikt XVI. podepsal 24. ledna 2009 dekrety, kterými zrušil exkomunikaci vyhlášenou v roce 1988 papežem Janem Pavlem II. nad schizmatickým arcibiskupem Marcel Lefébvre a čtyřmi jím nedovoleně vysvěcenými biskupy. Papež byl při tom veden snahou, církevní schizma (rozpolcení) překonat a obnovit církevní jednotu. Čtyři nedovoleně vysvěcení biskupové o zrušení exkomunikace požádali – arcibiskup Lefébvre nemohl, protože již zemřel.

Zmínění čtyři biskupové jsou příslušníci Kněžského bratrstva sv. Pia X., které arcibiskup Lefébvre v roce 1970 založil. Jedná se o schizmatickou skupinu kněží, která odmítá všechna usnesení Druhého vatikánského koncilu a liturgickou reformu, jež byla na základě těchto usnesení v naší katolické církvi provedena. Nejenom to: Bratrstvo a jeho stoupenci tvrdí, že Druhý vatikánský koncil znamená přiklonění se k „bludům“ „modernismu“, které papež Pius X. (později prohlášený za svatého) začátkem 20. století odsoudil.

Hovory mezi vedením římskokatolické církve ve Vatikánu a schizmatickým Bratrstvem se vedou již delší dobu a je správné, že se vedou. V červenci 2008 však Bratrstvo rezolutně odmítlo žádost Říma, aby podepsalo deklaraci obsahující podmínky pro opětné začlenění do církve. Jednota církve je možná jenom tehdy, když existuje konsens o základním obsahu víry a o zaměření církve. Mezi Bratrstvem a Římem však takový konsens neexistuje. Proto bylo zrušení exkomunikace prohlášené papežem Benediktem XVI. pro většinu katolíků – jak laiků, tak kněží, biskupů i kardinálů – nepříjemným překvapením.

Toto nepříjemné překvapení spojené s nešťastnou zprávou o popírání nacistického holocaustu evropských židů je příčinou pro mnohdy velmi ostrou kritiku vatikánského a papežského rozhodnutí. Zde se však rozhodně nejedná o nepřátelství, ale o starost četných katolíků, kam takováto činnost církevního vedení vůbec směřuje. Někteří katolíci se obávají ztráty věrohodnosti Říma, což by mohlo způsobit ztrátu důvěry v katolictví jako takové.

Jestliže se tedy německá kancléřka Angela Merkel obrátila na (německého) papeže Benedikta XVI. s prosbou, aby se v této záležitosti jasně vyjádřil, nemůže se jednat ani o neomalenost, ani o nepřátelský akt. Německo a jeho politikové mají velkou starost, aby se kvůli nešikovnému postupu Vatikánu v čele s německým papežem proti nim neobrátila vlna rozhořčení.

K ostatním výrokům Ignáce Pospíšila chci ještě podotknout jenom jednu nelichotivou poznámku: Kdo vidí v kritice papeže a Vatikánu jenom antikatolickou hysterii – živenou údajně „liberálními“ nebo „liberálně orientovanými“ biskupy, teology a jinými katolíky jakož i údajně „tradičně antikatolickými médii – ten v mých očích trpí chorobnou manií pronásledování. To je trpká skutečnost, ale taková choroba zamlžuje možnost objektivnějšího posouzení současné situace a jejích projevů. Aby bylo jasno: nedomnívám se, že všechny zprávy v mediích by byly objektivní. To by bylo zaslepení na obě oči. Ale důvěřuji. Neboť jenom když jsem ochoten důvěřovat, budou jiní důvěřovat mně (= obměna zlatého pravidla z bible).

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Autor je katolický teolog a informatik v důchodu (*1940).