Bránit hlubokou pravdu o vzkříšení

Pavlovi jde vášnivě o to, „aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův“(1 Kor 1, 17). I nám by mělo jít o totéž, aby tato zvěst nebyla vyprázdněna a oslabena ničím - ani příliš povrchním chápáním vzkříšení.

Je třeba bránit hlubokou pravdu o vzkříšení před tím, aby nebyla banalizována. Není to ani běžná událost a není to ani „zázrak“ ve smyslu oněch divů, s nimiž se setkáváme v evangelijních vyprávěních od proměnění vody ve víno v Káni Galilejské po vrácení zemřelého Lazara do tohoto světa. Je to něco nesrovnatelně většího a důležitějšího – je to nesrovnatelné s čímkoliv jiným.

Právě proto zvěst o vzkříšení požaduje od nás mnohem víc, než uznání naším rozumovým souhlasem. „Věřit v Kristovo vzkříšení“ znamená ještě něco mnohem víc, víc než připustit jistou teorii, zastávat názor, že „se to kdysi stalo“. Naše víra ve vzkříšení se osvědčuje naší spoluúčastí na této události, naším „spoluvzkříšením“. Podle Pavla jsme i my už byli spolu s Kristem vzkříšeni (Kol 3,1) - a když Kristus vstal z mrtvých, tedy i my musíme teď žít zcela novým způsobem!²

Když na Velký pátek čtu pašije podle Jana, jež končí zapečetěním hrobu, nebo když procházím křížovou cestou, která vrcholí zastavením u téže události, uložení do hrobu, vždy si uvědomuji: ten hrob jsme my. Také v nás se má udát Vzkříšení. Posledním zastavením křížové cesty je obraz uložení do hrobu, avšak ta rozjímavá cesta má pokračovat naší další životní cestou. Je nám řečeno: Teď ty jsi byl vybrán za „svědka Vzkříšení“ - ty máš dosvědčit, jakým způsobem je Ježíš v tomto světě a v této době živý!

Věřím, že víra ve vzkříšení a ochota křesťanů dosvědčit přítomnost a životnost Krista čerpají svou sílu z události Vzkříšení a ne pouze z inspirativní síly nějakého mytologického obrazu. Věřím, že přítomnost Vzkříšeného v našem světě je podstatně reálnější než přítomnost „věčně živých myšlenek“ toho či onoho z galerie „velkých zemřelých.

Věřím s Pavlem, že nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je zbytečná (1 Kor 15, 16) - ale stejně zbytečná, marná a prázdná by byla naše víra v zmrtvýchvstání, kdyby zůstala jen v rovině našich názorů a přesvědčení a neovlivnila by náš život, kdybychom i my nepovstali k novému životu.

Víra ve vzkříšení pak znamená přijmout tu „sílu, která se projevila ve slabosti“, sílu Kristovy oběti – jeho obětavou lásku jako živou skutečnost. Nevěřit v Kristovo zmrtvýchvstání – to znamená žít tak, jako by kříž byl definitivním koncem, jako by Kristův život a jeho oběť byly beznadějným fiaskem, zbytečnou, absurdní prohrou, něčím, na co už nelze navázat. Žít tak by znamenalo „vyprázdnit Kristův kříž“, nepřijmout nabízenou milost, „neuvěřit ve zmrtvýchvstání“, uzavřít se spáse. To by znamenalo „zůstat ležet v hrobě“ – nyní, už v tomto životě nevstoupit do novosti a plnosti života, který otevřel Kristus svým vítězstvím nad smrtí.

Tajemství Kristova vzkříšení nestojí před námi jako detektivní problém, který bychom mohli vyřešit verifikací jedné z hypotéz, ani jako fakt přírody či dějin, který bychom mohli objevit, popsat a vysvětlit metodami vědy. Stojí před námi spíš jako koan, hádanka spoutávající síly rozumu a vydávající svůj smysl jen při záblesku jiskry, která nezmanipulovatelně a nenaplánovatelně přeskočí mezi Bohem a námi – ze strany Boží se tato jiskra jmenuje milost a z naší strany víra.

Vzkříšení je - „z Boží strany“ - dokonalý a dokonaný čin, jímž Otec vysvobodil Syna z osidel smrti. Viděno (nedokonale, jak jinak) ze strany dějin církve a světa, je tato událost však stále „nedokončená revoluce“ – jako podzemní řeka, prohlodávající skrytě své koryto v tvrdé půdě naší nedověry, hříšnosti a uzamčenosti a jen tu a tam náhle zjevně vytrysknuvší uprostřed našich životních příběhů. Když Máří Magdaléna uslyšela své jméno z úst toho, kterého měla za zahradníka, když Pavel na cestě do Damašku uslyšel otázku „Šavle, proč mne pronásleduješ?“ a když Augustin na zahradě zaslechl popěvek „Tole, lege!“, pak to nebylo jen jednoduše někdy po Vzkříšení, nýbrž síla a skutečnost Vzkříšení byla v těchto událostech, i tam se Vzkříšení dělo, tam je tito lidé mohli zakusit jako neskončenou, živou událost. I my budeme mít účast na jeho vzkříšení (Řím 6,6).

Řada významných teologů hájí teorii o „creatio continua“, stále pokračujícím stvoření; nemohli bychom podobně mluvit o „ressurectio continua“, trvale pokračujícím Vzkříšení?

Augustin kdesi napsal, že modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět.

Dodejme: věřit znamená otevřít srdce a uvědomit si, že právě teď je odvalen ten zapečetěný kámen, že teď, právě teď nad studenou temnotou hrobu zvítězily paprsky velikonočního rána.

Ukázku z knihy Vzdáleným nablízku pro Magazín ChristNet.eu upravil a zkrátil autor, titulek redakční.