Co si představujeme pod pojmem "svoboda projevu"? Kam až by měla taková svoboda zajít? To jsou otázky, na které se snaží odpovědět týdeník Economist v komentáři pod názvem "Smysl svobody". Hned v podtitulku naznačuje, že se bude snažit přesvědčit čtenáře, proč musí svoboda projevu umožňovat i urážku náboženství. Článek je totiž odmítavou reakcí na rezoluci Rady OSN pro lidská práva, která byla 26. března odhlasována na návrh islámských zemí.

Na první pohled vypadá tato rezoluce jako další bezzubé plýtvání slovy ze strany mezinárodní byrokracie. Co je špatného na tom, když někdo řekne, že někteří muslimové čelili předsudkům po 11. září 2001? Věci ale vypadají vážněji, když se podíváme blíže na dikci rezoluce a kontext, ve kterém byla přijata a prosazena nesvatým triem Pákistánu, Běloruska a Venezuely. Jde totiž o něco vážnějšího.

Rezoluce tvrdí, že "urážka náboženství" je vážným útokem na lidskou důstojnost, jež omezuje svobodu těch, kdo se cítí být poškozeni a může vést k násilí. Zjevně se tedy jedná o prolínání různých kategorií, což je naprosto zjevné ve chvíli, kdy text rezoluce porovnáme s přesnějším vyjádřením ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Tam se mluví o právu každého jednotlivce žít svobodně, vyznávat libovolnou víru (nebo žádnou), může také změnit náboženství a má svobodu projevu, což v každém případě zahrnuje i právo souhlasit nebo nesouhlasit s tím kterým náboženstvím.

Jinými slovy, deklarace lidských práv chrání jednotlivce, nikoliv náboženství nebo nějakou víru - a to je zásadní rozdíl. Není totiž možné chránit náboženství a jejich následovníky bez toho,a by nebyla porušena svoboda jednotlivce. Položme si ale otázku, co se předkladatelé rezoluce snaží vlastně zakázat? Máme-li soudit podle dění v těchto státech, tedy v Saudské Arábii, Egyptě nebo Pákistánu, pak je zřejmé, že používají slovo "urážka" ve smyslu "rouhání", což je v praktickém významu každý odklon od oficiální verze islámu.

Mnohé z 56 států Islámské konference, jež byly za návrhem rezoluce, tvrdě trestají jakýkoliv disent - což je přesně to, čemu se všeobecná deklarace lidských práv snažila zabránit. A co se týče násilí, pouze skutečné podněcování musí být proti zákonu, nikoliv imaginární. Ve většině islámského světa se mylně interpretuje invaze do Afghánistánu (po 11. září 2001) jako útok na islám. A to je více než politováníhodné - je to nebezpečné. Slušní lidé kdekoliv na světě musí proto vyvinout úsilí k tomu, aby to, co říkají, nevedlo k násilí. Svoboda urážet ještě neznamená, že urážka je moudrá věc.

Žádný stát - a už vůbec ne organizace, jež si říká Rada OSN pro lidská práva - nemůže ale pošlapat svobodu projevu, zakotvenou v deklaraci lidských práv. Když uvážíme, že každá víra prošla určitým obdobím pronásledování, právě přívrženci různých náboženství jsou ti, kdo ze svobody projevu nejvíc těží. Spojené státy proto musí hájit skutečnou náboženskou svobodu, neboť jsou zemí, jež kombinuje tradici silné náboženské víry a náboženské svobody - uzavírá svůj komentář týdeník Economist .

K tématu viz též starší zprávu Magazínu ChristNet.eu

Daniel Raus je redaktorem Českého rozhlasu 6 (www.rozhlas.cz/cro6, resp. www.nabozenstvi.com)