Anselm se narodil v Aostě v Burgundsku v rodině zámožného šlechtice. Už v patnácti letech chtěl vstoupit do benediktinského řádu, ale otec se proti tomu postavil, patrně protože doufal, že syn bude jeho následníkem. Anselm tak protentokrát sice do řádu nevstoupil, nicméně po smrti matky se o osm let později s otcem rozešel a odešel z domova. Ve 27 letech vstoupil do kláštera Le Bec v Normandii, kde se brzy stal pravou rukou Lanfranka z Pavie. Rychle stoupal ve vážnosti, stal se převorem a v roce 1075 opatem. Zde napsal svá nejslavnější díla.

Lanfrank se později stal arcibiskupem z Canterbury a po jeho smrti se Anselm jevil jako logický nástupce. Brzy se však ukázalo, že to nebude snadné. V Anglii plnou silou propukla bitva o investituru mezi králem a papežem, Anselm se díky tomu stal arcibiskupem až čtyři roky po Lanfrankově smrti, víceméně proti vůli krále Viléma II. Ryšavého, s nímž se následně přel o zkonfiskovaný církevní majetek a o to, zda potřebuje jeho potvrzení.

V roce 1097 Anselm odcestoval do Říma a spor o investituru kulminoval: papež odmítl požadavek krále, aby Anselm oficiálně přijal jeho potvrzení ke jmenování do úřadu a král proto zakázal arcibiskupovi návrat. V roce 1100 záležitost přechodně vyřešila králova smrt, ovšem Jindřich I. se po počáteční snaze o smír ukázal být stejně nekompromisním prosazovatelem královské moci nad církví, jako byl jeho bratr. Výsledkem bylo nové vyhnanství arcibiskupa v letech 1103-1107 a exkomunikace krále, nakonec se ale přece jen našel kompromis: král se vzdal práva jmenovat biskupy a opaty, ovšem ti mohli převzít správu biskupských a opatských statků až poté, co králi odpřísáhnou věrnost. Anselm z Canterbury zemřel v Canterbury před 900 lety, 21. dubna 1109, a byl pohřben ve své katedrále. Katolická církev jej prohlásila za svatého v roce 1494, v roce 1720 ho pak papež Klement XI. prohlásil za učitele církve.

Přínos Anselma z Canterbury leží především v jeho snaze propojit víru a rozum, přičemž tvrdí, že víra musí předejít poznání, protože bez správné víry se ke správnému poznání nelze dobrat. Jeho ontologický důkaz Boží existence dodnes zaměstnává filosofy, kteří se přou o jeho, řekněme, korektnost - tedy o to, zda stojí na přijatelném východisku. Jeho podporou a rozvíjením se zabývali Scotus a Descartes, naproti tomu odmítli jej sv. Tomáš Akvinský a Kant. Další aspekt jeho učení představoval odpor vůči nominalismu a jeho tehdy ne zrovna obvyklý přístup k výchově, když tvrdil, že je třeba upřednostňovat laskavost před přísností.