Bohouš vždy a ve všem myslel na věc Boží, na církev. Jeho život byla oběť, kterou Pán přijal. (Bohumír Karásek)

Bohusla Burian se narodil 16. října 1919 v Brně jako syn řezníka a matky v domácnosti, měl čtyři sourozence, mimo jiné bratra, který se stal také knězem. V roce 1938 začal studovat na kněze u augustiniánů, nacistický režim však jeho studium i noviciát rázně přerušil: pro účast na protinacistických aktivitách byl v roce 1943 zatčen gestapem a prošel koncentračními tábory Dachau a Buchenwald, na samém konci války uprchl z pochodu smrti. Po válce se vrátil do Československa a dokončil bohoslovecká studia, ovšem k řádovému životu se už nevrátil. V roce 1947 obdržel kněžské svěcení a působil jako kaplan ve Slavonicích, kde rychle proslul horlivostí a oddaností kněžské službě. To už se ale k moci pomalu ale jistě dral pro změnu rudý teror.

V roce 1948 chodil za pomoci odpůrců komunismu mezi dozorci do věznic zpovídat politické vězně a podávat jim svátosti. 19. června 1949, o slavnosti Božího Těla, měl být věřícím čten pastýřský list československých biskupů "Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky", který reagoval na výbuch otevřeného pronásledování církve a jejích věřících ze strany komunistického režimu. Komunistické orgány vynaložily enormní úsilí, aby znemožnily distribuci pastýřského listu a zároveň vyvinuly enormní nátlak na kněze a biskupy, aby je zastrašily a přinutily od čtení listu upustit. I brněnský biskup Skoupý proto před průvodem tisíců věřících, kteří se shromáždili na Zelném trhu v Brně, váhal se čtením listu. Když to Burian viděl, začal jej ještě před rozchodem věřících číst sám - než jej zaskočení příslušníci StB stihli umlčet, podstatnou část se mu povedlo přečíst. Byl za to odměněn téměř půl rokem vazby.

V listopadu téhož roku byl coby kaplan umístěn do Moravské Nové Vsi, odkud v září 1950 uprchl před zatčením do Rakouska, kde pak působil mezi československými uprchlíky. V následujících měsících se ale domů opakovaně vracel, organizoval spolu s premonstrátem Josefem H. Vozdeckým úkryty pro pronásledované kolegy kněze a řeholníky a převáděl je přes česko-rakouskou hranici. Převedl minimálně 11 lidí, mezi nimi např. jezuitu Jana Krajcara či P. Hrbatu. V prosinci 1951 jej v Rakousku zatkla hlídka Rudé armády a předala ho československým orgánům. V roce 1952 byl ve vykonstruovaném procesu na základě přiznání vynucených mučením a drogami odsouzen v uměle vytvořené skupině za údajné vyzvědačství a velezradu na 20 let těžkého žaláře. Ve stejném procesu byla na šest let odsouzena i jeho sestra Ludmila Burianová, dále pak Josef Vozděcký (13 let), bohoslovec Zdeněk Šmerda (10 let) a dělnice Helena Búzková (4 roky). Ani dalším členům rodiny se nevyhnula perzekuce: rodiče strávili půl roku ve vyšetřovací vazbě, bratr byl bez soudu poslán na nucené práce.

Bohuslav Burian prošel nejtvrdšími komunistickými věznicemi a pracovními tábory při jáchymovských uranových dolech (odkud se neúspěšně pokusil utéct). Byl velice vzpurný vězeň, který se odmítal nechat zlomit a vzdoroval převýchově i mučení, jeho spoluvězni mu říkali Pistolník: pro jeho statečnost, dobrodružné osudy a pro fakt, že u něj byl při zatýkání nalezen revolver. Ač byl opakovaným týráním silně zubožen, v lednu 1959 dokázal uprchnout z Leopoldova, nejtvrdší a nejpřísněji střežené věznice v komunistickém Československu. Dopaden byl až po pěti dnech.

Po dopadení byl převezen zpět do Leopoldova, kde byl poté za trest velmi brutálně týrán. Podle svědectví spoluvězňů utrpěl při těchto mučeních vážná vnitřní zranění, která se nikdy plně nezahojila a působila mu vážné potíže a silné bolesti až do smrti. Po krátkém návratu do Leopoldova byl převezen na Mírov, v jehož vězeňské ošetřovně podlehl dne 29. dubna 1959 kombinaci vnitřních zranění způsobených mučením, nedostatečné lékařské péče a zápalu plic (popř. chřipky).

Fotografie převzaté z Wikipedie Commons ukazují místa Burianova mučednictví: Mírov, kde zemřel (zdroj) a vstup do Leopoldova, kde byl vězněn a mučen a odkud uprchl (zdroj).