Svět je rozumný

Filozofické krédo K. Gödela

Úvod

Lidský rozum a důvtip se odedávna tváří v tvář mnohovrstevné, bohaté a dynamické realitě nepozastavoval v pouhém úžasu, ale pokoušel se zdánlivou absurditu mnohosti a věčného plynutí racionálně vysvětlit, což od dob vzniku vědy a filozofie ve starověkém Řecku, od dob, kdy logos získal nadvládu nad mýtem, znamená, že se pokoušel mnohost a dění vysvětlit jejich přivedením k ontologicky nadřazeným principům. Vrcholem této snahy o racionální uchopení reality, včetně reality člověka v celé její dimenzi, je postulování existence jednoho jediného jsoucna, jedné jediné skutečnosti, která nese atributy všemohouc-nosti, nekonečnosti, věčnosti, myšlení a vůle, jedním slovem, kladením existence osoby – Boha, který je posledním garantem a vysvětlením inteligibility všech aspektů reality a který rovněž dává smysl lidskému bytí v jeho existenciálním rozepjetí.

 Důkazy existence Boha získávají v dějinách lidského myšlení rozličné podoby, některé vcházejí ze samotné reality a pokoušejí se její bezespornost vysvětlit existencí nutného Bytí – Boha, jiné si za východisko argumentace volí samotné myšlení a struktury, ve kterých myšlení probíhá – pojmy. Prvně zmíněná skupina důkazů zahrnuje tzv. aposteriorní důkazy, druhá důkazy apriorní či také (podle terminologie I. Kanta) ontologické. Zvláště ontologické důkazy – mezi nejznámější nepochybně patří unum argumentum Anselma z Canterbury, obsažený v jeho díle Proslogion, převzatý v různých podobách mnoha dalšími mysliteli, filozofy i teology – jsou z filozofického hlediska velmi zajímavé. Anselmův ontologický argument vzbuzuje velkou pozornost také v současnosti, zvláště v době následující vzniku tzv. modálních logik (logik, ve kterých jsou definovány významy slov „nutný“ a „možný“); promotory renesance zájmu o ontologické argumenty byli v 50. letech 20. století filozofové Charles Hartshorne a Normen Malcom. Obrovské překvapení však přineslo zjištění, že autorem jedné verze ontologického argumentu pro existenci Boha byl i pravděpodobně největší logik všech dob, moravský rodák z Brna Kurt Gödel, logik, jehož dílo přineslo zásadní změny v chápání povahy matematiky a logiky a definitivně ukázalo nemožnost založení matematiky pouze v ní samé (alespoň tak své výsledky chápal Gödel sám). Podívejme se, dříve nežli v druhé části eseje přistoupíme k stručnému představení samotného důkazu, na filozofické a náboženské přesvědčení jeho autora.

Gödelovo náboženské smýšlení

Gödel nebyl v žádném případě ateista, třebaže žil v době, která plně v duchu tradičního pozitivismu věřila, že všechny problémy lidské existence jednoho dne vyřeší věda (neexistuje žádné ignorabimus, jak říkal německý matematik D. Hilbert) a nic než věda; otázky překračující horizont možné empirické zkušenosti jednoduše nemají smysl. To byl duch oné doby, který Gödel rozhodně odmítal sdílet: svému nepodléhání duchu doby dokonce přisuzoval své obdivuhodné výsledky na poli matematiky a logiky. Když mu jednoho dne typický reprezentant ducha doby, německý logik R. Carnap, tvrdil, že idea Boha je po-zůstatkem infantilních představ, jednoduše opáčil: „Tomu nevěřím“. Gödel byl přesvědčený, že idea posmrtného života a existence Boha nebyla nikdy vyvrácena. Byl pokřtěný luterán, a třebaže nikdy nenavštěvoval žádné společenství, jeho manželka Adele vzpomíná, že každou neděli pravidelně četl Bibli.

Gödel byl tedy věřící člověk, křesťan, na rozdíl od svého přítele Einsteina, jenž měl spíše panteistické sklony. Byl rovněž přesvědčený o důležitosti metafyziky pro vědu, svému příteli matematiku H. Wangovi doporučoval studium racionální teologie. Nevěřil tomu, že by se lidský mozek mohl vyvinout evolucí a nevěřil, že by se lidská mysl dala redukovat pouze na mozek a jeho procesy. Logikovi A. Robinsonovi, který onemocněl smrtelnou chorobou, napsal: „tvrzení, že naše ego se skládá z proteinových molekul zdá se mi jedno z nejsměšnějších, jaké jsem kdy slyšel“. Třebaže mozek v podstatě funguje jako Turingův stroj (idealizovaný výpočetní mechanismus často používaný v diskuzích o tom, zda je lidské myšlení redukovatelné na procesy podobné těm, které probíhají v počítačích), tvrdil Gödel rozhodně, že se jedná o stroj neodlučitelně spojený s duchem.

Tyto stručné poznámky ohledně Gödelova náboženského přesvědčení umožňují lépe pochopit význam, který důkaz existence Boha pro brněnského rodáka měl. Víme totiž, že ač byl s definitivní podobou důkazu spokojený, přesto váhal s jeho publikací, aby si někdo ne-myslel, že je věřící člověk, zatímco jeho zajímá pouhá logika důkazu (takto se svěřil příteli ekonomu O. Morgensternovi). Nicméně, jak víme, Gödel byl věřící člověk. A svému důkazu věnoval takřka 30 let práce, neboť jeho první nárysy pocházejí již z roku 1941. Pravděpodobnější se zdá interpretace, která se zakládá na jeho deníkových záznamech a ze které vyplývá, že Gödel nikdy nenašel dostatečně přesvědčivou interpretaci svých axiómů (které v souladu se svou platónskou koncepcí matematiky považoval za pravdivé) a proto je jeho důkaz neuzavřený. Můžeme ho chápat jako snahu člověka, jehož krédo zahrnuje tvrzení, že realita je racionální, o racionalizaci své víry, o jakousi obdobu Anselmova fides querens intellectum (víra, která hledá racionální pochopení). Musíme ovšem Anselmovo credo ut intelligam (věřím, abych porozuměl) dobře chápat: neklade rozdíl mezi sféru rozumu a víry, spíše se zaměřuje na cíl procesu; z pevné víry k racionálnímu pochopení. A přesně tak můžeme chápat i Gödelův důkaz: jako snahu o racionální uchopení jeho osobní víry v Boha . (pozn.autora: Gödel by nesouhlasil s názorem těch moderních autorů, podle kterých jediný racionální přístup k náboženství je být iracionální.)

Pokračování článku publikujeme do týdne.