Už poměrně dlouho jsem plánoval, že bych měl také navštívit tzv. "tridentskou" mši1, minimálně protože je to součást základního vzdělání každého katolíka. Původně jsem plánoval dorazit na pontifikální mši biskupa Baxanta v Počaplech, nicméně mé zdraví mne na poslední chvíli zradilo. No nic, řekl jsem si, najdu si jinou někde v českobudějovické diecézi, půl druhého roku po vydání Summorum pontificum2 to přece nemůže být problém. Byl jsem prostě naivní, jako už mnohokrát před tím...

Že to nebude tak snadné, jsem zjistil poměrně brzy: ukázalo se totiž, že, "summorum nesummorum", v českobudějovické diecézi se slouží pouze jedna klasická mše sv. měsíčně. Člověk by čekal, že v tom případě se vedení diecéze bude snažit alespoň umístit ji do nějakého vhodného velkého kostela v krajském městě, aby tím co nejlépe usnadnilo věřícím přístup na ni a alespoň částečně tak vyhovělo výše zmíněnému papežskému dokumentu. Takové očekávání by bylo ovšem mylné.

Kostel sv. Alžběty, kde se tradiční mše každou první neděli v měsíci koná, sice není nejzapadlejším kostelem v diecézi, určitě ale je nejzapadlejším kostelem v Třeboni. Mši slouží otec Antonín Damián Nohejl, který je v invalidním důchodu a pokud nemůže přijet, mše sv. prostě není, protože ho nikdo nenahradí. Například letos o celých letních prázdninách bude podle ohlášek patrně jediná, a to v sobotu 15. srpna (pokud ovšem bude povolen takový nebezpečný odklon od přísně stanoveného harmonogramu, pokud ne, nebude žádná).

Nu což, řekl jsem si, cesta autobusem z Budějovic do Třeboně sice stojí 28,- Kč x 2 plus 2 x 35 minut času, ale co by člověk neudělal pro poznání tradiční mše. Tož jsem 7. 6. po noční nasedl do autobusu na Třeboň. Cestou jsem si krásně zdříml (nedělní autobusy naštěstí nebývají plné a mně stačí málo) a v Třeboni vyrazil hledat kostel svaté Alžběty. Nebylo to snadné, nejenže je dost zapadlý, ale je obehnaný velkou zdí, v níž je jen jeden vchod a já se při jeho hledání pustil špatným směrem, takže to chvíli trvalo.

Že se jedná o hřbitovní kostel, mne už ani nemohlo překvapit. Pokud to má ale naznačovat směr, kterým by se vyznavači mše podle misálu Jana XXIII. měli ubírat či kam by je některé zodpovědné osoby toužily poslat, mám tady "špatné zprávy". Počet návštěvníků mše sice není nijak oslnivý (25-30, přesnější být nemohu, páč jsem se nekoukl na kúr), ovšem podíl mladých pracujících a dětí mezi nimi je vysoce nadstandardní, takže brzké vymření opravdu nelze očekávat.

Pokud jde o Mši sv. samotnou: podle některých tradicionalistů to má být minimálně vyšší duchovní zážitek, než v případě "moderní mše" (to jsou ti umírnění, ti tvrdší jsou k NOMu mnohem méně shovívaví). K tomu vám ale dnes ještě moc neřeknu. Přinesl jsem si na Mši sv. vytištěné odpovědi věřících s nadějí, že se čtyřmi roky latiny, co jsem měl na Arcibiskupském gymnáziu, bych měl celou věc zvládnout bez problémů. Své listiny jsem ale rychle vyměnil za předložený výtisk kompletní mše a zpěvník pro věřící, neboť některé odpovědi se zpívají. A bylo to v háji.

Nikdy bych nevěřil, že se dokážu mezi zmíněnými dvěma tisky ztratit, ale stalo se mi to několikrát, navíc když už jsem se našel, čekala mne muka v podobě pokusů zapojit se do zpěvu odpovědí, jehož náročnost převyšovala mé schopnosti o několik tříd (zde ovšem považuji za svoji povinnost podotknout, že problém je především v mých pěveckých schopnostech, které jsou naprosto nulové). Pochopitelně za těchto okolností jsem neměl moc příležitostí vnímat duchovní zážitky ze Mše sv. plynoucí, takže k tomuto bodu se vyjádřím někdy později, až se s ní více sžiji, po několika dalších návštěvách, nepoznamenaných střídavě snahou zjistit, co vlastně mám říkat, a touhou zalézt někam pod lavici. Vzhledem k četnosti výskytu tradiční mše v Jižních Čechách to bude, hádám, asi tak za rok.

Samozřejmě mne zajímalo, proč je klasická mše jenom jedna v měsíci a navíc na ne zcela optimálním místě (v plzeňské diecézi je sloužena každodenně a přímo v Plzni). Člověkem, který mne na mši v klasickém ritu v Třeboni upozornil, mi bylo řečeno, že je to proto, že kněží ji odmítají sloužit, někteří bez vysvětlení, jiní s odůvodněním, že jim to zakázala Jeho Excelence pan biskup Paďour, který též vytrvale odmítá povolit přesun mše z Třeboně do Českých Budějovic. Je-li tomu tak, není českobudějovický biskup zas až tak originální, podobný postoj zaujaly desítky biskupů po celém světě. Nejznámějším vyznavačem tohoto "vysoce pružného" chápání a uplatňování Summorum pontificum je filipínský primas kardinál Rosales, kterému se za něj letos v březnu dostalo ostrého pokárání od kardinála Hoyose, prefekta Kongregace pro klérus.3

Jeho Excelence ovšem obojí tvrzení popírá a odvolává se jednak na nedostatek kněží a jejich neochotu tradiční mši sloužit, jednak na to, že o ni nejsou zájemci. Třeboňská mše je výsledkem kladně vyřízené žádosti. Kompletní stanovisko Jeho Excelence biskupa Paďoura naleznete ZDE.

Na závěr je nutné konstatovat, že biskupstvím poskytnuté informace nejsou tak úplně kompatibilní s tvrzeními ctitelů tradiční mše, s nimiž jsem komunikoval (bohužel trvají na tom, aby nebyli v článku jmenováni ani citováni způsobem, který by je mohl identifikovat, což zdůvodňují obavami, že by jejich vyjádření nemuselo zůstat bez následků).

Poznámky:

1) Tridentská mše, trident, tradiční mše či klasická mše je lidové označení pro mši podle misálu Jana XXIII. Jak ve své knize o liturgii poznamenává tehdy ještě kardinál Ratzinger, před rokem 1970 by sousloví tridentská mše nikomu nic neřeklo: vlastně bylo vymyšleno, aby vznikl dojem, že forma mše v klasickém ritu byla „vyrobena“ v 16. století a tak není důvodu, proč by dnes nemohla být „vyrobena“ jiná mše, odpovídající „duchu doby“. Misál vydaný sv. Piem V. v roce 1570 ovšem ve skutečnosti odstraňuje nešvary vzniklé především zmatky v době reformace a formu Mše svaté očišťuje do podoby z doby o cca 150 let mladší. V současné době se v římskokatolických kostelích slouží téměř výhradně mše podle misálu Pavla VI. (tzv. moderní mše, Novus ordo Missae, NOM). Oproti ní se klasická mše liší na první pohled pro laika především tím, že: a) probíhá vždy v latině, pouze kázání, ohlášky, čtení Písma sv. (po předchozím čtení latinském) a případně některé zpěvy jsou česky, b) kněz slouží mši čelem k oltáři, c) přijímá se vždy v kleče a do úst. Protože označení tridentská mše je sice známé, ale věcně nesprávné, zavádějící a v jistém smyslu i hanlivé, v dalším textu se mu vyhýbám.

2) Summorum pontificum je motu proprio vydané papežem Benediktem XVI. 7. července 2007 a platné od 14. září téhož roku. Tento závazný dokument upravuje poměr mezi tradiční a moderní mší, když první stanoví jako mimořádnou a druhou jako řádnou formu římského ritu a ve srovnání s minulostí ruší mnohé restrikce uvalené na sloužení mše podle misálu Jana XXIII. Obecně lze jeho obsah shrnout tak, že ukládá církevní správě zajistit věřícím přístup k tradiční mši, pokud o ni stojí, a že oproti dřívějšku odebírá biskupům právo zakazovat (respektive nepovolovat) sloužení této verze mše řadovým kněžím. Kompletní český překlad je dostupný ZDE.

3) Kardinál Hoyos v dopise zaslaném kardinálu Rosalesovi zdůrazňuje, že motu proprio je závazným dokumentem, který je Rosales povinnen respektovat a aktivně prosazovat, a že biskup nesmí uvalovat na sloužení mše podle misálu Jana XXIII. žádné další dodatečné restrikce, než jsou ty dokumentem vymezené.

OBRÁZKY:

Znak českobudějovické diecéze (zdroj, autor tohoto zpodobnění: Tomáš Urban, licence: GFDL 1.2 či vyšší)

Biskup Baxant vede pontifikální tridentskou mši v Počaplech u Terezína (zdroj, autor: Zdeněk Vojtěch H., licence: Creative Commons Attribution 3.0)