Papežská mše v Brně

Benedikt XVI. se stal prvním papežem, který navštívil město Brno. Mše se konala na Tuřanském letišti, oltář však byl již v katastru města Šlapanice. Mše se účastnilo asi 120 tisíc věřících, což je o 20 tisíc více, než kolik se všeobecně očekávalo, a dobře koresponduje s běžnými optimistickými odhady. Návštěvníci pocházeli nejen z Moravy a Čech, ale také z Polska, Brazílie, Slovenska, Maďarska a dalších zemí. Mezi koncelebranty nechybělo ani 41 biskupů a asi tisícovka kněží. Mezi koncelebranty tak byl Tomáš kard. Špidlík, brněnský biskup Vojtěch Cikrle či biskup z Bangladéše Paul Ponen Kubi. Liturgie byla slavena v zelené barvě, neboť se jednalo o neděli v liturgickém mezidobí. Součástí mše byla také modlitba anděl Páně. Liturgickým jazykem byla latina, kázání bylo pronášeno v češtině (první věta) a italštině, s následným tlumočením do češtiny. Česky Papež uvedl a zakončil také přímluvy.

Snad ještě zajímavější než samotné reportážní poznámky by mohl být pohled na základní myšlenky a témata, kterým se papež věnoval jak v mešní homilii, tak v promluvě před modlitbou anděl Páně. V nich kontinuálně navázal především na úvahy, které pronesl včera během nešpor v pražské katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Hlavním mottem celého brněnského programu byla naděje.

Svatý otec opět zdůraznil, že je potřeba svůj život neupínat k věcem časným a pomíjivým, ale k Bohu. Poukázal na tragédie a absurdity spojené s tím, když lidé směřují svou naději k jiným cílům či ideálům. Nepřímo se tak opět dotkl kritiky konzumně hedonistického života, kterým některý lidé žijí. Nejednalo se však o moralizování ve smyslu povšechné kritiky, ale spíše o vyjádření bolesti, kterou církev prožívá za tyto lidni a s nimi. Láska i naděje nemohou být nějakým soukromím prožitkem jednotlivců, ale projevem života v církvi.

Papež se dotkl také druhého tématu, které ho provází po celou dobu návštěvy, a tím je svědectví víry. Povzbudil věřící v tom, aby dokázali být Kristovými apoštoly, v tom, že kdo svou naději opře o Krista, nemůže být nikdy zklamán. Myšlenkově tak navázal na svoji sobotní promluvu, kde poukázal na to, že církev nemůže být pasivní, ale že musí daleko aktivněji vstoupit do společenského života, dialogu s mládeží i okolním světem. Jednalo se tedy o povzbuzení ke katechezi a evangelizaci v nejširším (ale nikoli povrchním) smyslu slova.

Benedikt XVI. dále řekl, že „v prvním čtení (Iz 61,1-3a) se prorok Izaiáš představuje jako obdařený posláním hlásat všem zarmouceným a chudým osvobození, útěchu a radost.“ To se má podle něj stát programem také současné církve. Má to být právě ona, kdo bude ve společnosti aktivním hlasatelem hodnot, které jsou ohrožovány neustálým relativismem. Má být zvláště blízká těm, které dnešní společnost považuje za méněcenné - nemocné, staré a opuštěné lidi, zvláště těm vyjádřil i svou osobní blízkost.

Papež zdůraznil, že člověk se nemůže spasit vlastní silou a že věda sama o sobě je mečem dvojsečným. Přináší možnosti pro dobro i pro zlo a je pouze na člověku, jakým směrem ji dokáže využít. Nadějí, ke které se máme upínat, je Kristus, protože on dokázal přemoci hřích a smrt, on je vítězným Mesiášem.

Na závěr homilie Benedikt XVI. poukázal na nutnost kontinuální tradice. Ne jako něco strnulého a nostalgicky opečovávaného, ale jako živý organismus, poklad, se kterým je možné počítat. Vyzval k následování svatých, kteří v brněnské diecézi žili a působili. Papež zdůraznil, že je potřeba, aby církev žila z těchto příkladů a stejně jako oni vydávala svědectví o pravdě, naději a lásce.

^{Foto: Jiří Filip, Filip Kotek zdroj: Papež v Brně . Na druhém obrázku je socha Matky Boží Tuřanské, nejstarší sochy Madony na Moravě.}