Benedikt to zvládl!

Po krátké modlitbě jsme vyrazili ke Staré Boleslavi. Cesta ubíhala příjemně, za okny autobusu vstávalo zářijové ráno, slunce vycházelo jako vzlétající balón nad mlhami. „V zemi věrných Čechů radostný den svítá, štěstím nebe plesá jitra svatá zář…“ – svátek knížete Václava, patrona české země i naší kralupské farnosti, se vydařil přímo ukázkově. Putovat se dá i krajinou utvářenou novými dominantami, k duchovnímu cíli je možné směřovat i přes Černý Most s hypermarketem Tesco, vždyť náš Pán je „stále stejný včera dnes“ a se svatým Václavem jsme spojeni stejnou vírou. Jak jsme se přibližovali ke Staré Boleslavi, začala jsem oceňovat perfektní organizaci: při jiných masových akcích jsou přinejmenším dopravní zmatky, ucpané příjezdové trasy. U Staré Boleslavi nic podobného nebylo; samozřejmě se tvořily kolony, bylo nutno zpomalit a vyčkávat, ale atmosféra zůstala klidná.

Přesunuli jsme se na Proboštskou louku. Cestou jsem ocenila, že se pomýšlelo na vše: hygienické zázemí i možnost občerstvení. Podle plánku jsme snadno našli náš sektor; trochu mě zamrzelo, že je hodně vzadu, a tak asi nepořídím žádné zajímavé fotky. Vzápětí jsem ale zjistila, že nemám žádný důvod k lítosti; vzala jsem si totiž foťák bez baterek! Pojala jsem to z té lepší stránky - mít otevřené oči pro zachycení vzpomínky a otevřené uši pro Boží slovo. Využila jsem možnost svátosti smíření v uličce mezi sektory a jako bonus jsem dostala novokněžské požehnání. A pak už jsem viděla přijíždět papamobil.

Co mi nepřišlo zrovna šťastné, bylo nacvičování vstupů k přivítání Svatého Otce. Pokud se má skandovat nějaké heslo, mělo by být spontánní, jako potlesk, jinak vyzní křečovitě a nemístně. I když jsou to jména Ježíše a Marie. Oddechla jsem si, že moderátory nenapadlo křísit brněnský rádoby vtipný slogan „Benedikte, ty jsi borec, ateismu ledoborec“ . Nakonec spontaneita zvítězila, loukou se rozlehlo volání Benedetto, Benedetto. To bylo to pravé. Benedictus, qui venit in nomine Domini. Musím přiznat, že mě až zamrazilo, jako by mi teprve v té chvíli došlo, že budu prožívat mešní oběť s papežem.

Nemyslela jsem na nic jiného a snad i proto jsem vnímala nezaujatě hudební doprovod; Scholy Credenc jsem se totiž trochu bála, ukázky na YouTube asi nebyly reprezentativní, a také jsem se zúčastnila diskusí varhaníků, které papežské návštěvě předcházely. Nejsem profesionální varhanice a své znalosti liturgické hudby si zatím stále doplňuji, a tak se v posuzování mohu opřít jen o své pocity a – jak doufám – i hudební vkus. Na rozlehlé louce, v padesátitisícovém davu, s mládeží v centru dění, to nevyznělo nijak zle. Jistě, ke kancionálovým písním by se přidalo mnohem více hlasů, některé rytmické písně se těžko chytí, i když je k dispozici notový záznam. (Škoda, že nezaznělo Kristus vítězí nebo Bože, chválíme Tebe…).

Papežská mše na Proboštské louce patřila všem, ale mládež byla v popředí. Je to symbolické, vždyť svatý Václav byl také mladý. V naší zemi, která drží rekord v sekularizaci, to má ještě další, hlubší symbolický význam: Václav také stál zdánlivě osamocen proti většinové společnosti, i on si musel ujasnit, kde je jeho místo a komu patří. A že není třeba být „jako všichni“. Dnešní populární hláška „normální je nevěřit“ , v 10. století zněla ve variantě „normální je obětovat Moraně a Perunovi“. Takže kníže Václav je nám překvapivě blízko: „Tisíc let to již, cos byl kníže náš, tobě byla řada věků jako noční stráž“.

Chorál „Svatý Václave“, znějící ve Staré Boleslavi, na závěr mše s papežem pocházejícím z Německa, chápu i jako definitivní urovnání česko-německých vztahů, jako konečné uzdravení všech ran z minulosti. Byla jsem ráda, že na Proboštské louce přece jen zazněla němčina, jako papežovo pozdravení krajanům, poutníkům z jeho vlasti. Je to i tečka za různými tendenčními výklady svatováclavské tradice, ať už nacistickými nebo komunistickými.

Škoda, že jsem nemohla papeže vidět zblízka. Ale to není to nejpodstatnější. Vždyť my všichni na Proboštské louce jsme s ním byli spojeni, ve společné oběti mše svaté. Vyšel nám vstříc, jak jen mohl, byla sem velmi překvapena jeho českými větami (asi se musel dlouho učit výslovnost!), líbil se mi i tón jeho hlasu. Benedikt XVI. není přísný profesor a už vůbec ne „panzerkardinal“. Být papežem po Janu Pavlu II. je těžké. Ale Benedikt XVI. to zvládl!

^{Foto: Filip Kotek}