Při prosazování restitucí církevního majetku se argumentovalo spravedlností, tím, aby se zcizený majetek vrátil, komu má patřit. Měl-li však být brán úmysl někdejších donátorů doslova, musely by církevní subjekty, které by držely vrácený majetek, akceptovat omezení, která byla v minulosti na něj navázána. Na prvním místě stojí patronátní právo: patron, zpravidla panovník, vrchnost či město za udělený majetek získaly právo navrhovat kněze na příslušná obročí, zatímco biskupství takové obsazení místa pouze schvalovalo, zamítnutí přicházelo v úvahu, pouze když byly shledány nějaké právní závady. I na úrovni jmenování biskupů měl rozhodující slovo panovník. Patroni měli také právo spolurozhodovat při eventuálním prodeji dotyčného majetku, většinou se však daný nemovitý majetek nesměl prodat za žádných okolností.

Toto omezování personální politiky je však pro centralizující se církev od 19. století nepřijatelné, zejména při představě, že by patronátní právo mohli vykonávat nekatolíci. Proto již Kodex kanonického práva z roku 1917 patronát likviduje, stejně jako odmítá jmenování či potvrzování biskupů státem. Mohou však být takto jednostranně někomu odňata práva? Z hlediska práva nikoli, ostatně se státním potvrzováním biskupů počítaly v té době i konkordáty mezi Svatým stolcem a jednotlivými zeměmi. I patronát na nižších úrovních trval dál. Například v meziválečném Československu patronát vázaný na šlechtické statky, které podléhaly pozemkové reformě, byl vykonáván ministerstvem zemědělství. Dokonce i ono nechvalně známé komunistické nařízení vlády o hospodářském zabezpečení církve č. 219 z roku 1949 ustanovuje (můžeme říci ještě předkomunistickým právním jazykem, jako by toto nařízení sestavoval úředník s prvorepublikovou praxí) mimo jiné: „Stát vykonává patronát tak, že presentuje příslušnému ordináři vhodné uchazeče na uprázdněná obročí.“

Jestliže považuje církev za vhodné oprostit se o vlivu státu a třetích osob a vykonávat svou personální politiku samostatně, pak by měla být svobodná toho zříct se majetku zatíženého tímto břemenem. Považuje-li naopak majetek za důležitější, pak by měla akceptovat omezení spojená s patronátním právem. Co by stát dnes s patronátem dělal? Třeba nic, třeba by tvrdošíjně na farářská místa navrhoval ženaté muže nebo dokonce ženy, takže by biskupům nezbývalo než je odmítat a ponechávat fary neobsazené. Třeba by patronátní práva zprivatizoval. Koupili byste si (levně či draze) patronát svého kostela?

Dalším zajímavým právním institutem dob minulých bylo záduší (latinsky fabrica ecclesiae, německy Kirchenfabrik). Jednalo se o majetkový fond, z jehož výnosů byly financovány stavební opravy určitého kostela a také bohoslužebné náklady (hlavně vosk na svíčky). I dnes najdeme v pozemkových knihách řadu majetků náležících záduší. CIC 1917 existující záduší uznává jako historické právní osoby, jejich správu nijak neupravuje, pouze neumožňuje zřizování nových.

Záduší bylo vždy přísně odděleno od beneficia, tj. majetku, jehož výnos byl osobním příjmem faráře. Kněžím byly ze záduší vypláceny určité obnosy pouze mimořádně, například při poutních slavnostech, o posvíceních, o Vánocích a Velikonocích. Neměl-li kostel zrovna vlastního faráře, platilo záduší odměny cizím kněžím, kteří zde odsloužili mši. Zádušní majetek spravovali úředníci jmenovaní patronem, ve městech byli někdy dokonce voleni z řad farníků. Potomci donátorů měli tak přímý vliv na to, co se děje s jejich penězi. Něco takového by ani dnes nemuselo být špatné. Ještě bych rád zmínil vinice, které v době utrakvismu byly věnované záduší s tou podmínkou, že víno z nich se má používat v daném kostele při eucharistii – podávané všem pod obojí. Z Prahy známe několik takových případů. Kde je těm vinicím konec? Nesmíme zapomenout ani na mešní stipendia. Nadání určitého majetku bylo vázáno na sloužení zádušních mší ve výroční den úmrtí donátora. Problém těchto fundací je, že byly znehodnoceny inflačním vývojem. Přesto ještě ve třicátých letech byly restrukturovány a mnohde je dodnes zvykem konat alespoň jednou ročně mši za dobrodince.

Autor je historik zabývající se dějinami církevní správy