Prožíváme advent. Zásah Božích mlýnů do naší časnosti je na pořadu dne. Bolševický režim právě v adventu definitivně padl a sotva kdo z nás ten okamžik předvídal. Ten rok, před dvaceti lety, to již tak trochu viselo ve vzduchu. Ale v padesátých a šedesátých letech? Prozřít do situace církve, v jaké se ocitne po převratu? To by mohl leda Pán Bůh, nebo Duchem svatým obdařený prorok. A on jeden takový skutečně byl! Dominik Pecka (1895–1981), římskokatolický kněz, doktor teologie, gymnazijní profesor, prozaik, esejista, filosof. To vše v jedné osobě a prorok před Hospodinem. Zdá se to být někomu možná nadnesené. Avšak zázraky se dějí nejspíš i dnes. Tento se však udál „včera“ a on vystihl náš „dnešek“.

O Dominiku Peckovi je třeba uvést, že byl vězněn, dokonce dvakrát. V letech 1954-1960 ve Valdicích a na Mírově. Vše vylíčil v knize „Z deníku marnosti“, vydané až posmrtně (1993). Je velká škoda, že se tak nestalo o tři roky dříve. V jeho knize je podáno jak na dlani, co bezprostředně po převratu (také) následovalo. Šlo o „pouhý sen“ muklů, zaznamenaný mistrným perem. Dnes těžko odhadneme, co prožil vězeň Pecka sám a co některý z jeho přátel (Mario?) a co byla jeho fabulace. Dále můžeme vše uvést, žel, jen ve zkratce.

Spadla železná opona a skončila studená válka. Prostě spadla opona a oteplilo se. Do Prahy byl svolán synod veškerého kléru a z Říma přijel zvláštní delegát, státní podsekretář pro mimořádné církevní záležitosti. A začalo jednání. Veškerý klérus byl rozdělen na čtyři hlavní skupiny.

První skupina. Kněží, kteří pracovali v tzv. Mírovém hnutí duchovenstva. Papežský delegát se tvářil velmi chmurně a vytkl jim, že spolupracovali s ateistickým režimem a uchvátili určité církevní hodnosti bez schválení Svaté stolice. Svým jednáním napomohli praxi náboženské diskriminace a kryli ji, mlčeli a předstírali přesvědčení, které neměli a tím si získal i řadu výhod a stali se pokrytci. Ti se hájili, že učili náboženství, pro věřící byl vydáván týdeník a pro kněze měsíčník, ale nakonec s určitou výhradou to uznali, vždyť každý člověk má nějakou tu chybičku. A vatikánský delegát jako pokání stanovil osmidenní exercicie u jezuitů, jež nakonec slevil na třídenní u kapucínů.

Druhá skupina. Kněží, kteří vydrželi v duchovní správě za všech nepříznivých okolností. Ti přiznali bezobsažná a povrchní kázání, zanedbávání bohoslužeb, ale těch útrap, co prožili s církevními tajemníky. Některým z nich bylo snad přislíbeno, že budou jmenováni preláty a monsignory.

Třetí skupina. Páni středních let, působící exotickým dojmem, přijeli ze západu v nádherných limuzínách. Opustili vlast a neposkvrnili se spoluprací s ateistickým režimem. Osvojili si a přivezli nejmodernější pastorační metody a zkušenosti, které doufají uplatnit ve vedoucích funkcích. Řeklo by se dnes, flexibilní a kreativní. Bylo jim přislíbeno, že se delegát za ně ve Vatikánu přimluví.

Čtvrtá skupina byla nejzajímavější. Byl na ni smutný pohled. Zestárlí, zešedivělí, schýlení, rozpačití. Římský delegát se jich mrazivě zeptal: „A co vy pánové, co vy tady pohledáváte?“. Ozvali se: „My jsme prosím také kněží.“ Delegát si povzdychl: „A jak to, že vypadáte tak uboze?“ Dotyční se přiznali, že byli zavřeni a k údivu delegáta, skutečně ve vězení. Přiznali také, že nemohl číst breviář, žádný tam neměli, růženec si počítali na prstech, ani mši nesloužili, měli to tam zakázáno. Bylo jim vyčteno, že tam pracovali a tím budovali socialismus. A apoštolsky ani nepůsobili na spoluvězně, bylo to zakázáno. Posléze vyslovili přání, že by rádi nastoupili opět do duchovní služby. Vatikánský delegát byl nad nimi zarmoucen a sdělil jim, že budou posouzeni individuelně a snad ustanoveni jako kaplani u osvědčených duchovních správců. A řeholníci budou muset znovu vykonat noviciát ve svém řádu. A bývalí muklové v zástupu „ani nehlesli, všichni svěsili hlavy. Byli zvyklí poslouchat bez odmluvy“.

Nyní již můžeme trochu posoudit, nakolik vize Dominika Pecky i dalších vězňů se shoduje, nebo rozchází s tím, co se po převratu stalo a děje. Chiméry, nadsázka, kouzlo nechtěného, realita, pokroucená skutečnost?

Podle „Deníku marnosti“ uvedl Jan Kašper

Foto archiv