Na počátku je nutné říci, že praxe se liší jak mezi církvemi, tak mezi jednotlivými farnostmi. V interpretaci se tak není možné opřít o žádný jednotný rituál. Někde se vybírá během bohoslužeb po přímluvách, jinde lidé házejí peníze do pokladniček automaticky přede mší, na některých místech vybírají peníze ministranti, někdy lidé, tak říkajíc v civilu, čas od času se košík sám proplétá mezi věřícími. Pro každou tuto formu je jistě netěžké nalézt zajímavé teologické vysvětlení i funkční oporu. Existuje ale něco, co všechny tyto způsoby spojuje?

V Písmu čteme o vdově, která dala více než všichni ostatní a přitom vhodila jen dvě drobné mince do chrámové pokladny. Důvod překvapeným učedníkům vysvětluje přímo Ježíš, který říká, že ona dala ze svého nedostatku. Tím, že dala více, než mohla, se plně odevzdala do Boží dobroty a prozřetelnosti. Přestala spoléhat na sebe, ale svou naději vložila do Hospodina. Jinde čteme, že Bůh miluje radostné dárce. Ty, kteří nedávají z povinnosti, ale z lásky v opravdové radosti k lidem i k Pánu.

Peníze, které dáváme, jsou tedy projevem naší lásky k církvi, lidem i k Bohu. Kdo by nepřispěl na chudé, opuštěné, bezbranné či bez domova? Kdo by neměl radost, že na něm se naplňují evangelijní blahoslavenství? Koho by nepotěšilo, že příspěvkem na opravu kostela mohl udělat něco k větší cti a slávě Boží? Možná nevíme vždy přesně, na jaký účel ty které peníze jdou, ale pozvání církve k participaci na blahoslavenstvích je přinejmenším velkou výzvou a velkou radostí.

Ne vždy máme ve svém okolí někoho opravdu potřebného, jsou lidé, kteří nedokáží snadno najít cestu k osobnímu kontaktu s druhými, ale to neznamená, že by měli menší lásku. První teologickým rozměrem sbírek v kostele je tedy přirozená potřeba společenství k charitativní a oslavné činnosti lásky, do které se může zapojit každý, kdo se účasní liturgie. Není to tedy proces podobný výběru daní, chladný a sterilní, ani bychom neměli po ministrantech chtít, aby říkali ono známé „Pán Bůh zaplať,“ protože peníze dáváme sami od sebe, ze své lásky a budeme to my, kteří budou moci říkat, že ošatili nahého a nasytili hladového.

Druhým rozměrem je postoj duchovního života. Ten má být plný pokání, které se projevuje modlitbou, almužnou a postem. Před slavením eucharistie dodržujeme alespoň hodinový půst, během liturgie se modlíme, ale rozměr almužny by nám chyběl. Ani jedna z trojice kajících činností není větší či menší než druhé. Z modlitby bez postu se stává filosofické bloudění mysli, z postu bez modlitby prázdné gesto, modlitba a půst bez almužny mohou snadno vést k farizejskému pokrytectví. A zde přichází služba církve, která nabízí prostor pro dobrovolnou, radostnou almužnu. Opět jde o službu nikoli směrem od věřících, ale k věřícím.

Při mši během okamžiku dostáváme před oči biblické "Pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš" zvážení toho, co je pro nás důležité a šanci zbavit se alespoň symbolicky části svého majetku. Příležitost odříci si zmrzlinu či večeři v restauraci pro dobro druhých. Ne v podobě nějakých abstraktních úvah, ale v běžném gestu, ve skutečnosti, která je nám prakticky připomínána téměř při každé liturgii.

Darování drobné mince může být pro nás impulsem k zamyšlení, podpoře dobré věci a zdrojem radosti, že skrze nás mohlo vzniknout něco krásného. Někdy máme pocit, že se zvonění peněz do liturgie nehodí, že zde ruší a rozptyluje. Ale může láska rozptylovat od modlitby? Vždyť Bůh je láska, jak říká apoštol Jan. A také nám může připomínat, že liturgie není z jiného světa, hodina za týden, kdy se vše děje zvláštním způsobem, ale vůbec to nezasahuje do našeho života. Darování peněz vytváří spojení se závěrečným Ite missa est, tedy výzvu a připomenutí toho, co říkal již svatý Irenej, že každým dobrý skutkem ve svém srdci konám liturgii, že můj postoj křesťana by se měl vždy odrážet v běžném každodenním životě.

Někdy slyšíme, že se lidé dívají na vybírání peněz s jistým opovržením, jako na něco, co se nehodí k vnímání liturgie, co vytváří obraz hamižné církve, která chce od lidí jen brát. Je zřejmé, že jejich motivace k takovým úvahám nemusí být špatná, že jich postoj je myšlen vším přesvědčením dobře, ale že je zamířen špatným směrem. Darování drobné mince při mši je pro nás možností, jak se stát blohoslavenými, jak vyjádřit svoji lásku, jak učinit někoho radostným, jak si připomenout, co v mém životě je a co není důležité. Nenechme se o tuto příležitost připravit a buďme těmi radostným dárci, které má Bůh rád.