Nároky na osobu a roli arcibiskupa jsou nesmírné a je zřejmé, že i nejlepší možný kandidát se může „ideálu“, který se pokusím popsat, nanejvýš jen blížit.

Pražský arcibiskup je společností  vnímán jako hlavní symbol české církve (leckdy i všeho křesťanství a náboženství), při současné „personifikaci“ institucí stále postoj k církvi do značné míry záleží na mravní autoritě a osobním charismatu arcibiskupa. Kdyby se objevila v nynější  době neuspokojeného hladu po věrohodných autoritách opravdu velká a všestranně věrohodná osobnost, mohla by se za určitých okolností stát „pastýřem národa“. (Je zde vzpomínka na osobnosti kardinálů Berana a Tomáška, kteří si tuto autoritu – ovšem za specifických historických podmínek - postupně získali.)

Arcibiskup by měl dnes plnit především ony tři úkoly, které Benedikt XVI. nedávno označil za hlavní pro českou církev: vést intelektuální dialog s agnostickou většinou společnosti, dbát o vzdělání a o charitu.

Budoucí arcibiskup musí mít především schopnost oslovit širší veřejnost – tedy také komunikovat s médii. Ať se nám to líbí či ne, každá skupina ve společnosti (církev, politická strana, etnická menšina aj.) bude mít takovou váhu, do jaké míry bude disponovat elitou, která ji bude schopna reprezentovat v médiích. Arcibiskup musí umět objasnit veřejnosti roli církve ve společnosti, co církev může současné společnosti nabídnout (a pak teprve vyložit ekonomicko-právní předpoklady tohoto působení). (Udělala se fatální chyba v tom, že společnost slyší jen požadavky církve, ale nemá představu o její nabídce – pak vzniká dojem, že „církvi jde jen o majetek“.)

Arcibiskup musí mít schopnost vést – to znamená formulovat vize života a působení církve do budoucnosti, stanovit cíle, priority – a získávat a motivovat pro to své spolupracovníky. (Tento cíl měla splnit plenární pastorační synoda – a nesplnila ho.) Musí se umět osvobodit od svých dosavadních pracovních stereotypů (venkovského biskupa či faráře), protože jeho role bude zásadně jiná: má být učitelem (tedy vzdělaným teologem!) v podmínkách, kde společnost o křesťanství téměř nic neví a kde i vzdělání uvnitř církve je žalostně nízké a dlouhodobě zanedbávané.

Musí být rovněž diplomatem – mít moudrý, vyvážený vztah k politické scéně, nebýt příliš vázaný k určitému politickému subjektu, být nezávislý a přitom komunikativní, umět hájit zájmy církve, ale zároveň být vnímán jako ten, který není soustředěn jen na úzké institucionální církevní zájmy (majetek!), nýbrž hájí v duchu křesťanského sociálního učení v celé společnosti hodnoty spravedlnosti, práva, občanské svobody – a dovede v případě potřeby být i prorocky statečný a kritický k nešvarům ve společnosti.

Pražský arcibiskup se bude pohybovat také na  mezinárodním poli (to předpokládá také jazykové znalosti!). V době, kdy prohlubující se evropská integrace bude mít nepochybně vliv na vývoj národní identity, měl by být vskutku Evropanem (opak provincionalismu) a umět interpretovat a reprezentovat také křesťanské hodnoty národní kultury v evropském kontextu. Je třeba, aby udržoval dobrý vztah se světem kultury a vzdělanosti (inteligence má tradičně v povědomí českého národa vysokou prestiž).

Je nesmírně důležité, aby byl lidsky věrohodnou duchovní osobností (nikoliv „byrokratem“, „politikem“).

Musí mít čistou minulost – zejména s ohledem na chování v době komunismu a na oblast morální (problémy zejména v  oblasti sexuální a majetkové jsou oblíbeným terčem médií; nesmí se opakovat „případ Wielgus“!)

Jsem tedy přesvědčen, že hlavní důraz by měl nyní pražský arcibiskup klást na vztahy ad extra – pokusit se změnit vztah společnosti k církvi, zvýšit autoritu a věrohodnost církve jako instituce. Co se týče správy diecéze, měl by mít schopnost komunikace s různými názorovými a spirituálními proudy v církvi (nebýt např. úzce vázán jen na jedno „hnutí v církvi“) a být pochopitelně i dobrým „managerem“ (anebo se dobrými managery obklopit).

Pokud příští arcibiskup bude zcela neschopen naplnit většinu těchto nároků, bude prostě vnímán jen jako úředník a o to větší odpovědnost za reprezentaci církve budou mít ti, kteří sice nebudou mít formální úřední autoritu, ale svým myšlením a osobním svědectvím si v církvi i společnosti vydobudou přirozenou neformální autoritu. Arcibiskup by v takovém případě neměl na tyto lidi žárlit, nýbrž vážit si jich a vytvářet prostor pro uplatnění jejich charismat k dobru církve i společnosti.

Starší příspěvek religionisty Ivana O. Štampacha k tématu najdete zde

Foto: Arcibiskupský palác v Praze; Wikipedia.org