Seznamka
Katedra Náboženské výchovy a charitativní práce na Pedagogické fakultě UHK funguje od roku 2003. V roce 2007 mě otec biskup Dominik Duka OP požádal, abych se přihlásil do konkurzu na uvolněné místo vedoucího katedry, což jsem učinil a výběrové řízení nakonec vyhrál. V současnosti garantujeme a „spravujeme“ dva bakalářské obory - náboženská výchova v kombinované a charitativní a sociální práce v prezenční i kombinované formě studia. Kromě toho se nám podařilo do celouniverzitní nabídky volně volitelných seminářů prosadit předměty jako biblistika, judaistika, religionistika nebo dějiny řeholních řádů apod., které se setkávají se značným zájmem.
V poslední době se ukazuje, že uplatnění absolventů z některých studijních oborů nebývá na reálném pracovním trhu největší. Máte odezvy od svých bývalých studentů, jak si vedou?
Charitní a sociální práci z poloviny studují lidé, kteří už v této sféře pracují a pouze si doplňují vzdělání. Ti ostatní buď také našli uplatnění v oblasti sociálních služeb, nebo dále studují příbuzné obory na magisterském stupni.
Náboženskou výchovu charakterizují tři skupiny studentů. První tvoří lidé ze státní správy, kteří si také doplňují vzdělání, jedná se často o policisty a pracovníky vězeňské služby. Dále nás navštěvují studenti z jiných oborů hradecké či Karlovy univerzity, u nás si prohlubují svoje náboženské vědomosti. Třetí skupinu tvoří ti, kteří se chtějí věnovat vyučování náboženství a laickému působení v církvi. Těch bychom si přáli mít trochu více. Katechetům stávajícím i budoucím nabízíme kvalitní teologické i pedagogické vzdělání. Celkově v uplatnění našich absolventů nevidím problém.
Jistým znakem „zdraví katedry“ může být akreditace nového studijního oboru – transkulturní komunikace. Co se za tímto názvem skrývá? Co od něj mohou studenti očekávat?
Opět tříletý bakalářský obor vychází z poptávky profesního trhu především na učitele multikulturní výchovy. Jeho absolvent však může stejně dobře vyučovat základy společenských věd a občanskou nauku. Zároveň bude vybaven pro práci v neziskovém a státním sektoru na pozicích, kde je potřeba mít hlubší vhled do teorie a praxe vlastní i cizí kultury.
Při koncepci oboru jsme vsadili na jiný přístup než je v podobných případech běžné. Myslím, že právě to akreditační komise ocenila a náš obor schválila, což v období po plzeňské aféře není úplně samozřejmé. Zaměřujeme se totiž hlavně na důkladné poznání vlastní evropské tradice. Tím, že se student bude orientovat v problematice vlastní kultury, získá klíč, jak uchopit a interpretovat kultury, které k nám přichází odjinud.
Multikulturní výchova vlastně není v našem školství úplně nový prvek. Do jisté míry se mnohem lépe podávala v prostředí klasických gymnázií habsburské monarchie a první republiky. Studenti se tehdy učili dva klasické jazyky, řečtinu a latinu, hojně četli antické autory v originále, díky velké hodinové dotaci dějepisu velmi důkladně poznávali evropské dějiny a nadto se učili několik živých jazyků. Mohli tak zevrubně porovnávat znaky antické, biblické, středověké a moderní společnosti. Touto cestou zevrubného poznání vlastní evropské tradice od biblických a antických kořenů a důkladného osvojení a interpretace evropské kultury bychom se, samozřejmě poučeni o moderní poznatky, chtěli vydat i v našem novém oboru.
Výsledek švýcarského referenda z konce minulého roku, v kterém se obyvatelé země považované za velmi tolerantní k menšinám, vyjádřili odmítavě ke stavbě minaretů, rozpoutal diskuzi o nutnosti asimilace menšin. Do jaké míry je podle Vás nutná? Dá se vyžadovat?
Pro mě osobně je výsledek švýcarského referenda dvojznačný. Na jedné straně může být známkou pokusu uvědomit si své vlastní tradice a začít hájit svůj vlastní styl života, což je zcela přirozené. Jestliže nějaké společenství přijímá přistěhovalce, má právo od nich vyžadovat, aby přijali životní normy a pravidla společnosti, do které přicházejí.
Zároveň pro nás ale může být toto referendum určitým varováním, protože z něj čiší také militantní sekularizační mentalita, která odmítá přítomnost náboženství ve společnosti vůbec. Je tedy otázkou pro nás křesťany, zda bychom naopak neměli hájit menšinová náboženská práva, protože už teď můžeme nalézt řadu známek toho, že se společnost může snadno dát svést populisty a vystupovat také proti křesťanství. Už nyní zaznamenáváme aféry, kdy se brojí proti pravidelnému zvonění nebo kdy se odstraňují kříže. Celý tento postoj vychází z velmi problematického a chybného chápání laicity a státní neutrality ve věcech náboženských, které je v politickém prostředí přítomno již od dob francouzské revoluce. Těžko odhadnout, jestli se máme více obávat militantního islámu nebo militantního sekularismu, který bere jako společenskou normu ateismus či agnosticismus a jakýkoliv projev náboženství pokládá za odchylku „normálního“ stavu. Skutečnost, že ateismus je rovněž deklarovaným náboženským postojem, nechce ani připustit.
Často zmiňovaná je hrozba islamizace Evropy. Máme se skutečně čeho obávat?
Někteří autoři si právem kladou otázku, zda vůbec mohou přežít demokracie, právní stát, svoboda myšlení a náboženství bez svého myšlenkového základu, kterým je křesťanství. Současná krize vyplývá z toho, že Evropa nerozvíjí svoji autentickou tradici a kulturu. Těžko pak může probíhat kvalitní interkulturní dialog mezi společností, která svoji kulturu velmi intenzivně prožívá, a společností, která na ní do značné míry rezignuje. To, že Evropa ztrácí své kulturní a náboženské kořeny, se promítá i do demografických tabulek, které vypadají skutečně hrozivě. Evropská populace vymírá a většinu imigrantů do zemí západní Evropy tvoří muslimové. Ti jsou na rozdíl od „starých Evropanů“ demograficky velmi aktivní. Může se stát, že do budoucna skutečně muslimský element převáží a získá společenskou, kulturní a politickou většinu také v Evropě. Nabízí se otázka, co s jejich populací udělá evropský styl života, jak z hlediska prožívání islámu, tak z hlediska demografického. Nakonec, když pronesu trochu kacířskou myšlenku, nemusí být budoucnost pro křesťany tak dramatická. Pevně věřím, že síla evangelia a křesťanství je natolik veliká, že se dokáže udržet a rozvíjet podobně jako v podmínkách sekularizovaného evropského státu i v, řekněme, nějakém novém smíšeném či přímo islámském režimu, o kterém můžeme výhledově v budoucnosti uvažovat.
Dají se určit příčiny odklonu Evropanů od vlastní kulturní a náboženské tradice?
Příčin je celá řada. K těm klíčovým žel patří i určité zaváhání církve v 19. a 20. století. Psychologicky přirozenou reakcí na francouzskou revoluci, první pokus o radikální a masivní dechristianizaci evropského kontinentu, byla snaha církve vymezit se negativně proti moderně a vrátit se do idealizované podoby středověkého soužití mezi církví, státem a společnosti. Po sto padesát let pak církev se společností komunikovala víceméně pouze formou odsudků a zákazů a přestala určovat vývoj evropské společnosti, jak to dokázala právě ve středověku či ještě v raném novověku. Zatímco se společnost proměňovala rychle a radikálně jako nikdy předtím v dějinách lidstva, církevní představitelé snili o návratu do „starých dobrých časů“. Až po dlouhých letech boje předem odsouzeného k neúspěchu si uvědomila, že se mezitím kostely vyprázdnily a celé rozsáhlé oblasti jsou misijními územími. Čtyřicátá léta 20. století jsou dobou, kdy se začínají objevovat texty jako Francie – misijní území. Během zápasu s moderním světem ho pro křesťanství ztratila. Druhý vatikánský koncil byl snahou tento proces zastavit, obrátit ho a zahájit rechristianizaci. Církev opět začala vést intenzivní dialog a pečlivě rozlišovat, co z moderních myšlenek a trendů inspirováno křesťanstvím je přijatelné zcela, co lze „pokřtít“ a transformovat a co naopak je zcela mimo křesťanství či dokonce proti němu. Proces rozlišování je samozřejmě bolestivý a vyžaduje si čas, ale nemůžeme odmítat modernu vcelku, jako se to dělo dříve.
V řadě zemí Evropy stoupá obliba pravicových uskupení s extrémními xenofobními názory a vytváří tak stále výbušnější společenské prostředí. Jak velkým jsou nebezpečím?
Současná obliba pravicových, tradicionalistických či integristických proudů je patrná jak ve společnosti, tak v církvi. Dají se chápat jako reakce na modernu. Život v současné individualistické, atomizované společnosti, která rozbila tradiční rodinu a sousedské společenství, je opravdu takový studený a neposkytuje mnoho jistot. Lidé je samozřejmě hledají. Pokud je nenajdou v autentickém náboženském životě, nemají rodinný okruh nebo společenství, které je nese, tak utíkají. Často do minulosti, idealizují si ji, v církvi to známe jako idealizaci doby před druhým vatikánským koncilem nebo ve středověku. Patří k tomu odmítání demokracie, liberalismu a občanské společnosti jako domnělé příčiny „současného marasmu“. V politické sféře podléhají různým kolektivistickým ideologiím jako komunismu, neonacismu, fašismu, které jim slibují jednoduché vyřešení všech problémů.
Svoboda je totiž náročná a není snadné ji unést. Věřím ale, že nemáme jinou cestu a tato kolektivistická či „retro“ hnutí obracející se do minulosti, nemohou nabídnout skutečnou alternativu pro budoucnost církve či společnosti. Recyklovat staré vzory nestačí, musíme hledat nové cesty ve všech oblastech i s rizikem omylu. Takové hledání ale patří k podstatě křesťanství a není důvod se ho bát. Bůh čeká, že jeho hřivny i svojí činorodostí rozmnožíme, ne že je ze strachu zakopeme do země.
PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D. je vedoucím Katedry náboženské výchovy a charitativní práce Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zároveň je knězem královéhradecké diecéze a má na starosti Akademickou duchovní službu v Hradci Králové. Ta se v posledních letech těší stále většímu zájmu studentů. Na pravidelné středeční bohoslužby v kostele Nanebevzetí Panny Marie jich dochází okolo dvou set.
Článek vyšel ve spolupráci s časopisem Královéhradecké diecéze IKD
