Komentátoři a publicisté, ať už Ti místní, nebo přespolní, se téměř předhání v popisování osobnosti nového pražského arcibiskupa, nebo formulování očekávání, či dokonce diktování toho, co by měl nový pastýř dělat. Sám s napětím očekávám další komentáře, rozbory a rady poradců.

Rád bych jen, abychom pro samé rozbory osobnosti nového arcibiskupa a rozbory prostředí do kterého vstupuje nezapomněli na to podstatné, jak se ostatně nezřídka stává splašené historicko-kritické metodě v biblistice.

Především je třeba přestat donekonečna omílat, že naše společnost je ateistická. Nikdy jí nebyla a ani po řádění rudého moru se jí nestala. Jen se zvýšila její touha a žízeň po duchovních hodnotách. Bude třeba těch, kteří ji budou umět vzít za ruku a pozvat na dobrou pastvu pro srdce.

To úzce souvisí s nutností vidět církev Ježíšovýma očima, který zemřel za všechny a tedy všichni do ní patří napříč všemi skupinami. Umět pak potkat lidskou svobodu a prosit ji spolu s Bohem aby se nadchla pro něj, bude jistě uměním dobrého pastýře. Souvisí to s neúnavným ukazováním na Kristovu tvář, jež je tváří Boha. Člověk potřebuje právě tuto tvář Boha, aby byl šťastný a uměl milovat i trpět.

Osobně hledím s nadějí do budoucnosti. Máme pastýře, který umí oslovit dnešního člověka. Každého člověka. Který umí nést člověka v sobě a uvést ho do vztahu s Bohem. A za to jsem vděčný.

Autor je podpřevorem pražského kláštera dominikánů a administrátorem ve farnosti sv. Jiljí v Praze na Starém Městě.