Téměř každý má jistě zkušenost s tím, jak je církevní prostředí pestré, plné lidí zajímavých a neobvyklých, obdařených nejrůznějšími charizmaty i takovými, již jsou na první pohled zcela nenápadní až obyčejní. To, jak se nám ovšem jeví navenek, může být velmi zavádějící. Často se stává, že zcela nechtěnou, a v jiném případě zcela nevinnou, poznámkou druhému ublížíme nebo se jej dotkneme. Nikdy nevíme, jakou životní zkušenost má člověk, se kterým jednáme, zda nemá momentálně nějaký problém nebo zda nemá prostě jen tolik práce, že činnost, za kterou je kritizován, lépe již dělat nemůže. Církev je společenství tvořené mnoha různými lidmi a s každým je potřeba komunikovat tak, jak to vyžaduje jeho povaha.

Tím se vlastně dostáváme k otázce, co to vůbec ctnost je. Podle svatého Basila je to užívání věcí, která nám Bůh dal, dobrý způsobem. Přesto však cítíme, že ctnost není nějakou jednorázovou záležitostí, ale spíše celkovým sklonem člověka. Není to tedy ani tak konkrétní dobrý skutek jako spíše náklonnost k dobru. Do křesťanství se slovo ctnost dostalo z řeckého arete, což je slovo, které označuje vlastnosti, pro něž je někdo obdivován, případně mužnost (ve smyslu ideálů, které má muž splňovat). Pro křesťana není důležitý vnější obdiv, tak jako pro Řeky, jako spíše připodobnění se ideálu. My se snažíme být maximálně podobni dokonalému Božímu obrazu, který jest obdivován pro svoji dokonalost.

Zajímavý je také přístup jednotlivých autorů k tomu, jak máme o ctnosti usilovat. Knížka Následování Krista uvádí, že bychom se každý rok měli zaměřit na jednu ctnost a tu prohlubovat a pěstovat. Zdá se to být logické; člověk těžko může již z počátku dosáhnout ctnostného a svatého života ve všech směrech. Zaměřenost na jednu ctnost mu umožňuje lepší kontrolu a cílenější práci na ní. Za rok se na konkrétní její úkony již nemusíme příliš soustředit; stávají se součástí našeho charakteru, často se pak mluví o ctnostech habituálních.

Na druhé straně někteří řečtí otcové uvádějí, že je potřeba všechny ctnosti pěstovat postupně. Jsou jako prsty na rukou – směšně vypadá ten, kdo má jeden prst dlouhý a zbylé malé, nevykoná žádnou práci, není z něj užitku. Na obou přístupech je mnohé pravdivé. Kdo bude usilovat o mírnost a zcela opomene spravedlnost, bude špatným učitelem, stejně tak spravedlivý bez lásky jistě nebude člověkem dobrým.

Je tedy nutné hledat nějaký kompromis mezi oběma extrémy. Žádná ctnost není určena jen pro naši potřebu. Je vždy něčím, co se má projevit ve společenství, ale nemusí to být nutně viditelně. Životní zkušenost nás vede k tomu, že často právě ty ctnosti, jež jsou žity ve skrytosti, ale pro druhé, jsou pro společenství církve potřebné. Ona je jako chrám, zbudovaná z mnoha kamenů, a nikdy nevíme, jakým kamenem máme být. Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Brně má jednu zvláštnost; jediné vitrážové, krásné okno je umístěno nad jedním z bočních oltářů tak, že místa neznalý člověk jej nespatří. Přesto ráno vrhá nádhernou plejádu barev, a to v době ještě před začátkem mše. Krásný mystický zážitek, který nikdo nevidí. To nejkrásnější bylo uschováno jen k oslavě Boží. Strach, že naše ctnosti či hřivny nebudou využity, je zbytečný. Hospodin si je ve svém čase a svým způsobem vezme, k dokonalosti celku, který lidskýma očima neumíme nikdy přehlédnout.

Možná právě zde se hodí zmínit, že Ježíš blahoslaví nepatrné a žehná jim. Nejen těm, které bychom snad často paušálně označili za hloupé, jednoduché, společensky slabé, ale myslím spíše ty, kteří mají co nabídnout, ale z lásky k církvi se nesnaží o svoji kariéru. Je-li to vůle Boží, jistě s nimi bude naloženo podle spravedlnosti.

Snad ještě jednou se vrátíme k významu slova arete. V primitivních národech se pod ním skrývala síla, odvaha či udatnost. Řekové ale pod ním viděli moudrost. Autoři prvních dvou století (zvláště například Klement Alexandrijský) téměř nerozlišují mezi moudrostí a ctností. Je to proto, že slovu moudrost dali nový obsah. S trochou zjednodušení můžeme říci, že je to ochota žít podle Ducha. Moudrost najednou není intelektuální dovednost, ale rozvíjení Boží vůle v nás. Je to schopnost uslyšet jeho hlas ve shonu světa, poznat Boží vůli.

A zde se opět vracíme ke společenství církve. Ctnost je dovednost pohotově činit dobro ve společenství s moudrostí. Vědomí, že vlastním připodobňováním se Bohu zdokonaluji tělo církve. Ano, někdy na první pohled sužované bolestmi, hříchy a nedokonalostmi. Myslím si, že moudrost se projevuje v tom, že dříve než toto všechno budeme chtít změnit, přijmeme to a proměníme modlitbou. Kristus trpěl za cizí hříchy. My máme možnost přijmout utrpení spolu s Kristem za hříchy církve. Dříve se mluvilo o pozemské církvi jako o církvi trpící, dnes o církvi putující. Obojí má svůj význam.

A snad od tématu ctnosti na závěr neodstoupím příliš, když vyjádřím názor, že právě takto máme přistupovat k oněm sexuálním skandálům v církvi. Jistě můžeme vést polemiku o tom, že je to štvavá kampaň v médiích, která chce obviňovat a pranýřovat hříšníky. Jistě není špatné, když řekneme, že je zlo. Avšak čemu tím prospějeme? Dosáhneme něčeho? Církev je církví svatou a trpící. Nebojme se vzít na sebe bolest církve a proměnit ji modlitbou. To je totiž to jediné, co může něčemu pomoci, něco změnit. Zbytek nechme na těch, kdož mají exekutivní či legislativní prostředky.