Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové.

Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.

Díváme se dnes na kříž jako do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu. Dává nám možnost vidět jednou zlo nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde ve světě nevidíme. Ve světě je zlo vždycky nějak promíšeno s dobrem a dobro se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný; v bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě příčina a následků, křivdy a odplaty.

Pašijový příběh nám líčí cestu toho, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. Proto je křiž nezkalenou hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama. 

 

Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického etablišmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna.

Pak přichází soud Pilátův. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále". Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě, můžeme z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci: Kolik váží pravda, co záleží na pravdě? Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď - a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí. 

A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí.  A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil!

Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel.

Představy pekla jsme se možná příliš rychle vzdali, vymetli jsme ji tiše spolu s obrázky lidové fantasie a barokně divadelním líčením morbidních podsvětních mučíren. Avšak peklo je především nicota, nejzazší nicota odloučenosti od Boha.

A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane – a o němž čteme ve Starém Zákoně: kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele a který „musí vylokat všichni přestupníci země". Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem.

Kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá z věty Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! Nezakrývejme si hořkost těchto slov výkladem, že Ježíš „jen" citoval počáteční slova dvaadvacátého žalmu, který končí slovy důvěry a naděje v Hospodina. Copak to něco snímá z hrůzy těch slov? Ano, věřme s evangelistou Janem, že Ježíš nezemřel v zoufalství, jak se snad domníval Kalvín, že jeho posledním dechem byl akt úplné odevzdanosti do Otcových rukou - avšak nezastírejme si tím tíži temnoty, kterou před tím musel projít. 

Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla , „aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku" (Jan Zahradníček). Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu tomu, co vyslovil myslitel, který zemřel těsně před prahem dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel.

Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty „Bůh zemřel“.

Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu (a ovšem jen v tomto) je věta „Bůh zemřel" zcela ortodoxně křesťanská. Duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná; nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích Jeho utrpení . 

Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily.

Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o událostech onoho rána, k němuž směřuje slavení Velikonoc, pokud jsme nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže. AMEN. 

Foto: Michelangelo Merisi da Caravaggio: The Taking of Christ; National Gallery of Ireland, Dublin