Seznamka
Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Biskup má být i „strážcem pravdy“. Jeho podíl na učitelském úřadu církve je neoddiskutovatelnou součástí katolického pojetí církve. Co to ale dnes v praxi znamená? I když si kritikové církve skoro vždycky také stěžují na „dogmata“, ve skutečnosti se veřejné debaty jen zcela výjimečně opravdových dogmat týkají. Veřejnost vskutku pramálo zajímá, jestli byla Matka Boží Panna Maria vzata na věčnost i se svým tělem nebo ne. A neposkvrněné početí si lidé pravidelně pletou s početím Ježíšovým – takže žádná skutečná debata se tu vést ani nedá. Znamená to ale, že i biskupové mohou mít na lecjaké praktické otázky dneška různé náhledy. Nemusí to být jen aktuální otázka, koho mají katolíci u nás volit, kde nejednota našich biskupů je očividná a zvláště u tradičních katolíků vyvolává těžkou frustraci a zmatek. Toho, co se týkalo aktuálních otázek dneška a na čem se současně byla schopna Česká biskupská konference shodnout tak, aby k tomu vydala nějaké stanovisko, bylo za těch dvacet let opravdu hodně málo. A pokud už k tomu přece došlo – jako u listu k sociálním otázkám Pokoj a dobro nebo dokumentu plenárního sněmu Život a poslání křesťanů v církvi a ve společnosti– projevila o to česká veřejnost mizivý zájem. Vždyť oni se o to pramálo zajímali i sami katolíci. Na delší traktáty – zvlášť, když jsou psány přece jen dost odborným jazykem církevně laděným – není dneska skoro nikdo zvědavý. Mediální realita chvátá – a s ní i tlak na to, aby byla rychle, jasně a atraktivně prezentována stanoviska katolické církve k tomu, co je právě ve středu pozornosti. Na to je tradiční systém práce kolegia biskupů naprosto nevhodný. Každý z biskupů pak stojí před dilematem: buď se vyjádřím „za sebe“ – s rizikem, že se ozve někdo z kolegů a zaujme jiný postoj – a bude veřejně manifestována nejednota, nebo raději budu mlčet, abych nic nepokazil. Je jasné, že skoro vždy zvítězí druhá varianta, která má ale za následek posilování pocitu, že se u nás za katolickou církev (občas kromě Tomáše Halíka a Zbyška Czendlika) nikdo nedokáže použitelně vyjádřit. Vezměte jen, kolikrát jsme za poslední roky slyšeli nějaké veřejné prohlášení Václava Malého nebo Káji Herbsta – ačkoliv je mimo pochybnost, že oba mají na řadu důležitých věcí jistě velmi kompetentní názory.
Ale ani tohle není všechno. Kvalitní stanoviska vyžadují vlastní studium, účast v diskusích s ostatními a také silné odborné zázemí. Ani biskupská konference, natož jednotlivé diecéze nic takového nemají (jen jako „boční povzdech“ pro dokreslení uvádím, že skoro 15 let jsem marně nabízel ČBK pomoc při vypracování komunikační strategie). Existuje projekt Tiskového střediska ČBK na rozsáhlou spolupráci s experty celé řady oborů. Sám jsem jej připomínkoval a tým kolem Ireny Sargánkové odvedl slušnou práci. Bohužel všechno je jen na papíře. Moje první setkání s Miloslavem Vlkem roku 1984 bylo v rámci tehdy ilegálního katechetického týmu při projednávání toho, jak zprostředkovávat dětem skutečnost vzkříšení. A on tam vnesl překvapivé pohledy, které se opíraly o právě probíhající debatu zejména frankofonní teologické komunity. Do té doby v našem týmu jasně převládala orientace na německou oblast, neboť sestra Concilie jako sudetská Němka tam měla dobré kontakty i smysl pro tamní uvažování. Tím chci říci, že Miloslav Vlk patřil minimálně v rámci hnutí fokoláre u nás k teologicky nejlépe připraveným lidem. Jenomže kolik měl pak možností na to, aby tuhle svoji kompetenci dál jako biskup rozvíjel? I jeho den měl jen 24 hodin a rok 365 dní.
Církev v Evropě – a u nás zvlášť – evidentně prochází etapou, která buď povede k jejímu postupnému odumírání (podobně, jako kdysi třeba odumřely kvetoucí křesťanské osady v Malé Asii nebo v Severní Africe), nebo k zásadní proměně „stylu života“. Jak by takový nový styl života církve v „postkřesťanské“ sekularizované civilizaci měl vypadat, zatím sotva tušíme. Některé principy jsou jasné: Musí to byt styl skutečně vycházející z věrnosti Vzkříšenému a intenzivně napojený na Ducha svatého. Tedy zakotvený v tom, ce je skutečným pokladem církve od počátku – a současně mnohem dynamičtější než to, v jaké podobě nám život církve zanechala předchozí staletí. Bude to muset být styl umožňující skutečnou nezávislost na „mocnostech tohoto svět“ – ať jsou jimi zdánlivě všemocný globalizovaný trh, zábavě sloužící média nebo různé ekonomicko-politické klany. Styl dostatečně prostý, trpělivý a současně odvážný.
V tom byl – myslím – Miloslav Vlk jistým nepochopeným prorokem. Podobně jako David v Saulově brnění se mnohdy v „úřadu“ ztrácel a z jeho prorockého poselství jen máloco došlo k srdcím ostatních. Už jednou jsem to řekl: V jistém smyslu byl podobně jako Mojžíš tím, kdo „vyváděl“ svůj národ ze země otroctví do země zaslíbené, ale sám do ní už nevkročil. Ne proto, že by zavinil bloudění svého lidu. Ale proto, že se s ním i v jeho chybách, prohrách a selháních solidarizoval, i když ho ten lid tolikrát nechal na holičkách a zcela opuštěného. Působení Miloslava Vlka v pozici pražského arcibiskupa tak bylo ve své hloubce v prvé řadě setrváním s Ježíšem opuštěným, napnutým na kříž světa i věčnosti. Opuštěným právě proto, že byl věrný.
První část článku najdete zde
Titulek redakční
Foto: Wikipedia.org
