Křesťanství by mělo být vtěleno do osobních příběhů lidí i do jejich sociálních praktik. Víra nemůže být odpojena od života, ale je třeba naopak pochopit, že je klíčem k daleko hlubší lidské zkušenosti, která umožňuje jít člověku až do hloubky vlastního lidství. K inkarnaci křesťanství ovšem dochází v určitém prostoru a času, což může přinášet mnohé překážky. Je třeba odpovídat na výzvy doby, a proto bych se na některé z nich rád v krátkosti podíval. Inspirací mi bude především debata, kterou na Meetingu Rimini v roce 2008 vedly dvě velké hvězdy současné teologie: španělský teolog Javier Prades a anglikánský teolog John Milbank. Rád bych proto některé jejich myšlenky představil.

Žijeme v době velké kulturní diverzity. Na jednom místě je spolu nuceno koexistovat velké množství kultur a to může být příležitostí pro konfrontaci nebo setkání. Tato blízkost lidí je dána fenoménem globalizace. Ta je na jedné straně něčím přirozeným, ale ekonomická a kulturní globalizace se na druhé straně může negativně projevovat v rozpadu lokálních ekonomik a kultur. V globalizovaném světě se také oslabuje pozice států a roste význam velkých globálních sil. Světová náboženství je možno považovat za typické globální aktéry. V souvislosti s úpadkem a smrtí (tradičních) sekulárních politických ideologií vyplňují velice často prázdné místo ve veřejném diskursu. Mají ovšem jednoho mocného ideologického odpůrce. Proti náboženství totiž stojí síly tzv. nového ateismu (Dawkins a spol.), který se stal dominantní v politice, médiích i byznysu. Jeho představitelé považují křesťanství za zastaralé a každá jeho revitalizace je podle jejich názoru nebezpečná. Obhajují především sexuální svobodu, ale paradoxním důsledkem jejich počínání je podle Milbanka to, že zatímco tato svoboda rostla exponencionálně, ostatní svobody jsou stále více omezovány. Individualistický ateismus je navíc velice netolerantní k právům náboženských skupin.

Je třeba ovšem také říct, že velice nebezpečným jevem v současném světě je ideologizace náboženství. Typickým příkladem je globalizovaný islám, ale také křesťanství bývá bohužel často využíváno k nacionalistickým cílům. Podle Milbanka ovšem křesťanství nemůže být nikdy ztotožněno s nějakou partikulární morální pozicí a politickým postojem. Nejen politická, ale také moralistická redukce náboženství je nepřijatelná, neboť zapomíná, že tyto jednotlivé morální postoje, byť mohou být správné a dobře odůvodněné, jsou vždy součástí nějaké širší vize. V pozadí tak zůstává to nejdůležitější: mystické, liturgické a dogmatické základy křesťanské víry. Je třeba znovu pochopit realitu církve jako Kristova těla. Důležitá je role křesťanů jakožto malé kreativní minority. Křesťané by měli být aktivními protagonisty a přinášet mnoho podnětů a provokací pro společnost. Křesťané mají být aktivní částí občanské společnosti a podílet se na obnově lokálních ekonomik, kulturního života a morálního jednání, což je v dnešní době zvláště potřeba.

Ze všech těchto důvodů je třeba skoncovat s pojetím křesťanství jako čistě soukromé záležitosti. V pluralitním světě se naopak křesťané musí podle Pradese naučit žít podle vzoru prvotních křesťanů. Musí se znovu naučit žít své křesťanství. Jen tak mohou svědčit ostatním, protože hlavní povinností křesťanů je právě svědčit ostatním o tom dobru, které jim bylo nezištně dáno. A to především vzájemnými vztahy, které mezi sebou mají. Proto je třeba se zbavit soukromého a pouze spirituálního pojetí víry, ale naopak je třeba svědčit o víře přátelstvím, v rodinách, ve škole, v práci i v politice. Prostě platí, že čím více křesťanů vytvoří atraktivní formy života, tím více budou ostatní lidé chtít ke křesťanům patřit.

Anglikánský John Milbank zdůraznil také často přehlíženou roli, kterou by měly hrát farnosti. Právě díky svému spojení s určitým místem mohou čelit virtualizaci lidské zkušenosti, která je tak typická pro moderní společnost. Lidská zkušenost se má ale odehrávat zcela konkrétně mezi lidmi. Farnost je jedinečná v tom, že dokáže spojit lidi, kteří mají rozdílné zájmy, ale navzdory tomu je Tajemství, které je přesahuje, spojuje. Důležitá je také role laiků v církvi, protože laici jsou plnohodnotnou částí církve, byť nemají svěcení. Církev nikdy nesmí fungovat jako sekta či klub vyvolených, stejně smýšlejících lidí. Velký důraz je také třeba přikládat rozumu, protože se bohužel velice často zapomíná na to, že právě křesťanství charakterizuje víra v nekonečnost rozumu. Lidský rozum totiž participuje na Božím rozumu, ač je Bůh nekonečné Tajemství, do kterého můžeme vstupovat pouze částečně. Mimo Boží rozum ale v konečném důsledku najdeme pouze nihilismus, který rozum opouští.

Nihilismus se v současné době stal podle Milbanka opět dominantním rysem naší kultury. Úzce souvisí s (globálním) kapitalismem, který je v konečném důsledku popřením velikosti rozumu, protože ignoruje otázku po tom, jaké (substantivní) cíle volit. Nihilismus navíc vychází z nerealistického obrazu člověka. Vůle člověka je v něm založena na čisté volbě, nikoliv na směřování lidských tužeb nezbytně spojených s rozumem. Nihilistický ateismus ale nemůže být zdrojem naděje. Proto tu bude neustále místo pro náboženství, neboť jen ono má smysl pro Tajemství. Křesťanská alternativa má ale také své politické a ekonomické implikace. Proti globálnímu kapitalismu je možno postavit realitu globální komunity církve. Ta je podle Milbanka charakterizována konstantní výměnou (materiálních) darů, které napomáhají růstu těla církve. V politice je pak třeba důsledně obhajovat princip subsidiarity. Příkladem může být koncepce občanského státu  rudých toryů spojených se jménem Milbankova žáka Phillipa Blonda.  Je prostě třeba pracovat na několika frontách najednou.

Foto: archív Magazínu ChristNet.eu