Anonymní křesťanství

Anonymní křesťanství bývá často omezováno na zvláštní druh náboženského alibismu či pokrytectví. Jako by nemělo smysl dělat misie a usilovat o pravdu, když všichni křesťany jsou skrze samotný fakt lidství. V minulosti byl celý koncept různě překroucen a zneužíván a dodnes budí již jen slovní spojení anonymní křesťanství určité obavy. Jaký je ale jeho opravdový smysl v kontextu misií a ekumenismu?

Ekumenismus je poměrně široké hnutí, které se projevuje nejrůznějšími způsoby a formami, které jsou od sebe natolik odlišné, jak jen jsou diferencovaní lidé, kteří v něm působí. Základní motivace k ekumenickému snažení je možné najít především tři základní a zásadní. Předně je to odvolání se na Kristovo přání, aby všichni jedno byli. Hlas vyzývající k jednotě církve vychází od samotného Krista. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak tento rozměr činí ekumenismus smysluplným a dává mu (tak říkajíc) právo na existenci.

Druhým rozměrem je oblast sociální – lidé podobného smýšlení, často uzavírající manželství a hluboká přátelství, zcela přirozeně usilují o jednotu mezi sebou. Je to potřeba bytostně přirozená, vycházející z určité shody dogmatické, historicko-tradiční i hodnotové. Jistě jsou zde problémy rozdílné věrouky, ale v oblasti lidských vztahů je možné usilovat o jednotu vztahovou a duchovní, nikoli jen teologicko-dogmatickou. Zde je jistě dobré si po pravdě uvědomit, že nelze čekat žádný ústupek věroučného charakteru na straně pravoslaví a katolicismu, vůči protestantství (či komukoli jinému), neboť by to byl (z jejich pohledu) ústupek na pravdě, odvrhnutí Krista jako Pravdy. Platí zde ono známé poselství Tomáše Špidlíka – ekumenismus lze dělat jen jako vztah mezi lidmi a pouze srdcem.

Třetím pilířem je společná misijní potřeba. Zjednodušíme-li (značně) tuto problematiku, je důležitější, aby lidé přijali křesťanství, než žili v plném společenství určité církve či denominace.

Jak do ekumenismu zapadá Rahnerův koncept anonymního křesťanství? Předně celý koncept stojí na myšlence lidství. Jen tím, že jsme lidmi, tvoříme určitou prazákladní církev Božích dětí. Kristus zemřel za všechny lidi bez výjimky; nesl na kříž všechny hříchy světa. Prohlubuje tak de Chardenovu myšlenku proudu lidské síly, směřující k bohu zcela přirozeným způsobem. Pro Rahnera je koncept anonymního křesťanství základním východiskem pro to, co nacházíme později v katechismu – ano, je pravdou, že mimo církev není spásy. Ale Božího království dosáhnou i ti, kdož žijí dobrým životem a nemusejí k církvi či křesťanství patřit vědomě.

Rahner učinil z církve universum v daleko hlubším smyslu, než tomu bylo kdy dříve. Katolický ekumenismus může teologicky stát pouze na dvou pilířích – Kristovu příkazu a právě anonymním křesťanství, které vidí jako základní východisko lidství jako takové. To nemůže být zatíženo nějakými osobními spory, bojem o filosofické a teologické záležitosti nebo čímkoli jiným. Lidství jest základní východisko pro úvahy o jednotě a lásce. V tomto směru je anonymní křesťanství především hlubším promyšlením a filosofickou reflexí základů křesťanské etiky z evangelia a jeho přenesení na úroveň eklesiologickou.

Zdálo by se, že v tomto konceptu nemají misie místo. To ale není pravda. V Anglii mají pořekadlo, že rytířem se člověk nerodí, ale stává. Křesťanství nelze žít také jako nějaký pasivní případek, jenž je dán každému člověku skrze jeho lidství, ale je potřebné a chtěné jej prohlubovat a poznávat. Misie v tomto duchu získávají zcela jiný rozměr. Již se nepřináší radostná zvěst a víra jako něco přicházející zvenku, ale jako rozvinutí již existujícího; jako oslava samotného lidství. Člověk skrze víru vstupuje do plnosti svého možného lidství. To je vidět například na životě svatého Basila (světce uznávaného Východem i Západem) – studoval přírodní vědy, matematiku a profánní vědy v Konstantinopoli. Když se pak obrátil na křesťanství, postavil svojí víru právě na základech věd, křesťanství pro něj bylo otevřením očí pro nové skutečnosti, ale to neznamenalo, že předchozí studium by mu nebylo k užitku, právě naopak.

Dnes se často mluví o takzvané podprahové evangelizaci či preevangelizaci. Jde o myšlenku, že lidem ukážeme umění, budeme s nimi hovořit o vědě a filosofii a třeba se časem na základě tohoto vzniklého vztahu dostaneme k Bohu. To je ono žití anonymního křesťanství v praxi – přinášet víru jako druhou plíci lidství. Ukázat, kde najít plnost poznání, tak jako Basil Veliký. Ekumenismus i misie jsou něčím, co přirozeně vychází z lidství a byla by škoda se o tento rozměr zbytečně připravovat.

Rahner tak především vzal základní myšlenky svatého Basila Velikého, nově je zformuloval do kontextu přijatelného modernímu člověku a dal jim nový, provokující název. Myšlenkový posun je zde sice patrný, ale není základní. Je zřejmé, že zde existuje poklad víry, který představují myšlenky mnoha velikých osobností minulých století. Velkou výzvou je tedy učinit s nimi to, co dokázal Rahner. Znovu je objevit pro svět.