Návrat zatoulaného sirotčince

Vztahy mezi Ekumenickým patriarchátem a Tureckou republikou jsou již od jejího vzniku poměrně komplikované a napjaté. Dokladem toho může být spor o řecký sirotčinec na ostrově Büyükada, který se vleče od poloviny 90. let minulého století a dostal se až před Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Blýskáním na lepší časy mezi řeckým pravoslavím a tureckým státem mohou být jednání o znovuotevření teologického semináře na ostrově Halki a přislíbení tureckého občanství řadě pravoslavných funkcionářů. K narovnání vzájemných vztahů může v neposlední řadě přispět také navrácení řeckého sirotčince Ekumenickému patriarchátu, který z něj chce vybudovat mezinárodní vzdělávací centrum.

Ekumenický patriarchát si pořídil v roce 1902 komplex dřevěných budov na ostrově Büyükada ležícím v Marmarském moři nedaleko Istanbulu. V roce 1903 jej poskytl k užívání sirotčinci pro řecké chlapce. Sirotci budov bývalého hotelu využívali po více než šedesát let. V roce 1964 byly budovy vyklizeny, neboť podle tureckých úřadů neodpovídaly bezpečnostním, především požárním, standardům (nehledě na to, že řeckých sirotků už v Istanbulu příliš nebylo). 

Vzhledem k tomu, že Ekumenický patriarchát neměl dostatečné finance na údržbu a rekonstrukci starých budov, rozhodl se v roce 1995 pronajmout danou nemovitost na 49 let soukromé společnosti. K tomu však pro odpor tureckých úřadů nedošlo.

Turecké orgány veřejné správy nastoupily poměrně zajímavou cestu: v roce 1997 prohlásily, že nadace, jež provozovala sirotčinec, pozbyla svého účelu (neboť se nestarala o řecké sirotky jako dříve – jen poskytovala stipendia atp.). Generální ředitelství nadací proto převzalo správu dotyčné nadace – a tím také správu sirotčince. To vše navzdory protestům jak statutárních orgánů nadace, tak představitelů Ekumenického patriarchátu.

V průběhu dvacátého století turecké úřady mnohokráte uznaly, že nadace měla sirotčinec jen v dlouhodobém nájmu – a vlastníkem byl Ekumenický patriarchát (resp. Fener Rum Patrikliği, neboť Ekumenický patriarchát jako takový není právním subjektem podle tureckého práva, a nemůže vlastnit majetek). Důkazem o tom byla řada oficiálních dopisů zmiňujících patriarchát jako vlastníka. Ani takové materiály však nezabránily Turecku zpochybnit vlastnictví lukrativních nemovitostí Ekumenickým patriarchátem. Podle Turecka byla de facto vlastníkem sirotčince od počátku nadace – a náboženská komunita se do transakce zapojila jen proto, že nadace tehdy neměly právní subjektivitu; když pak nadace po vyhlášení Turecké republiky získala právní subjektivitu, uvedla v rámci svého majetku (resp. majetku, který užívala) dotyčný sirotčinec; tímto dokumentem se pak turecké orgány snažily prokázat převod vlastnictví (ačkoliv chyběly jakékoli důkazy smluvního charakteru či následná prohlášení toho, že by sirotčinec byl majetkem nadace). Zástupci Turecka dále argumentovali tím, že budovy na ostrově Büyükada byly zapsány do pozemkových knih s účelovým určením (sirotčinec), které (by) nemohl změnit ani sultán. 

Evropský soud pro lidská práva poprvé rozhodoval o stížnosti Ekumenického patriarchátu v červnu 2008. Ve svém rozhodnutí uznal účelové určení majetku od doby jeho pořízení v roce 1902. Neshledal však důvod, proč by takové účelové určení vylučovalo nebo „vyprazdňovalo“ vlastnictví Ekumenického patriarchátu.

Soud nepřijal argument turecké vlády, že změna vlastníka nemovitostí provedená tureckými úřady byla pouhou „opravou nesrovnalostí“ v pozemkových knihách, ale charakterizoval turecké počínání jako zásah do vlastnického práva. Soud se příliš nezabýval otázkami zákonnosti nebo veřejné prospěšnosti takového zásahu, ačkoliv by je Turecko v daném případě jen stěží dokázalo obhájit. (Zákonnost by bylo jednoduché zpochybnit vágní formulací tureckého soudu, jenž rozhodl o anulaci právního titulu k nabytí vlastnictví na základě „občanského zákoníku, mezinárodních smluv a zákona o nadacích“. Veřejnou prospěšnost vyvlastnění pak turecké orgány ve svých rozhodnutích vůbec nezmínily, ačkoliv tak mohly bez problémů učinit, neboť se jednalo o chátrající kulturní památku; před ESLP by se jí proto nemohly dovolávat.)

Evropský soud pro lidská práva se ve svých úvahách zaměřil na přiměřenost zásahu do vlastnického práva. Konstatoval, že Ekumenický patriarchát byl zbaven vlastnictví bez nároku na jakékoli odškodnění. Takové počínání může být jen stěží vyjádřením spravedlivého vyvážení zájmu na ochraně vlastnictví a veřejného zájmu. Došlo proto k porušení čl. 1 Prvního dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech.

V rozhodnutí z roku 2008 vyzval Evropský soud pro lidská práva zúčastněné strany k tomu, aby se ve lhůtě šesti měsíců dohodly na způsobu uvedení (právní) situace sirotčince do souladu s rozhodnutím ESLP (vrácení nemovitosti či přiměřené zadostiučinění). K takové dohodě však nedošlo a patriarchátu se nedostalo žádného zadostiučinění.

Evropský soud pro lidská práva proto 15. června 2010 rozhodl, že Turecko musí znovu zapsat Ekumenický patriarchát jako vlastníka dotčené nemovitosti: navrácení sirotčince (restitutio in integrum) je podle Soudu nejpřiměřenějším řešením dané situace.

Dřevěný sirotčinec se tedy navrací do rukou Ekumenického patriarchátu. Jaký bude jeho další osud? Když tuto otázku před časem položil turecký premiér Erdogan ekumenickému patriarchovi, Bartoloměj I. jej seznámil s plánem zřídit v prostorách sirotčince centrum pro ekologickou výchovu a mezináboženský dialog. Turecký premiér pak patriarchovi přislíbil pomoc se sháněním finančních prostředků pro zamýšlený projekt.

Pokud by se Ekumenickému patriarchátu podařilo přestavět rozpadlý sirotčinec na mezinárodní ekumenické centrum zabývající se ekologií a mezináboženským dialogem, byla by zde naděje na to, že by se ostrovy nedaleko Istanbulu staly po dobách plných sporů místem dialogu, výzkumu a vzdělávání. S ostrovem Büyükada totiž sousedí ostrůvek Halki (Heybeliada), jenž byl sídlem pravoslavného semináře až do roku 1971, kdy jej turecké úřady zavřely.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva by mohlo také přispět k rozřešení otázky právní subjektivity Ekumenického patriarchátu. Ta doposud nebyla tureckou republikou uznána. Řečtí pravoslavní jsou proto (stejně jako ostatní náboženské menšiny v Turecku) vydáni na pospas libovůli tureckých úřadů.

Ukončení sporu o sirotčinec a slíbení tureckého občanství vysokým pravoslavným činitelům, k němuž došlo v červenci 2010, mohou přispět k uklidnění dlouhodobě napjatých vztahů mezi Tureckem a Ekumenickým patriarchátem. Nezbývá než čekat na další kroky turecké vlády.