O dovolené člověk rád a hodně čte, dokonce i malé brožurky a letáčky, které obvykle během pracovně hektického roku automaticky hází do koše. Když jsem proto letos k letence po EU dostal i letáček Cestování po Evropě 2010, s chutí jsem se pustil do jeho četby. Vždyť svobodné cestování pouze s občankou po celé Evropě je velmi příjemné a člověk si rád přečte, jak se tato jednota dále rozvíjí. Chuť k velebení výdobytků EU mne však záhy rychle přešla a dobrá nálada se změnila v pohoršení, ačkoliv mne již ve čtyřicátém roku věku máloco může pohoršit.

Hned v úvodní stati propagačního materiálu je jakési představení Evropy očima Bruselu a chronologický výčet evropského historického dědictví. Co to vlastně v té Evropě všechno máme k obdivování? Na prvním místě to jsou pravěké jeskynní malby. Ano, to je opravdu obdivuhodné, kolik se jich zachovalo, respektive, kolik jsme jich právě na území Evropy již objevili. Jistě to svědčí o tom, že tento kontinent má prastaré osídlení a kulturní dědictví je zde mnohovrstvé a sahající až do dávnověku. Na druhém místě materiál představuje památky starověkého Řecka a Říma. To je pochopitelné, protože tento kulturní fenomén stojící na antické filosofii a římském právu do značné míry určil další dějiny našeho kontinentu.

Na třetím místě jsem samozřejmě jako Evropan čekal zmínku o křesťanských památkách, které dokládají, že spolu s antikou se díky křesťanství rozvoj Evropy nezastavil. Místo toho jsem na třetím místě našel zmínku o maurské architektuře. Zamyslel jsem se vážně, kolik toho arabští islámští dobyvatelé na Pyrenejském poloostrově vybudovali, že to Bruselu stojí za to dát hned za řeckořímské dědictví. Snad kromě středověkého paláce Alhambra s mešitou v Granadě a několika staveb v centrálním Španělsku ani nic nemáme.

Panorama IstambulJediné, co v této oblasti Evropy obdivujeme, jsou dlouhé řady opevněných měst a hradů, které se naopak fanatickým a všeničícím islámským dobyvatelům bránily. Že by maurská architektura, navíc lokalizovaná pouze na Pyrenejský poloostrov, byla nějakým kulturotvorným prvkem Evropy, o tom lze zcela jistě zapochybovat.

Středověké hrady se dostávají ve zmíněném materiálu na čtvrté místo, následují renesanční paláce a na posledním místě stojí barokní chrámy. Nikde ani zmínka o románských a především gotických evropských městech s jejich katedrálami, které po staletí svědčí o někdejší celoevropské snaze o vybudování jednotného křesťanského Evropského společenství.

Bylo mi smutno při této četbě, ale řekl jsem si: Pochop, že současná EU vynechala zmínku o křesťanství i ve své ústavě, natož aby tento sekularizovaný „superstrát“ měl o něm výslovnou zmínku ve svém propagačním materiálu. Bruselská EU chce být zkrátka zcela civilní – náboženství je pro ni podle osvícenského modelu pouze soukromá věc každého jednotlivce: Věř si doma čemu chceš, do politiky to nepatří. EU ti však pro uspokojení tvých soukromých náboženských potřeb zajišťuje potřebnou svobodu - muslim, buddhista, žid nebo křesťan, padni komu padni, EU nebude nikoho z nich preferovat.

Jaké však rozčarování přišlo v oddílu nazvaném Co je kde k vidění. Zde se čtenář dozví, že EU podporuje a spolufinancuje mimo jiné každoroční vyhlášení Evropského hlavního města kultury. V roce 2010 bylo asi kandidátů více než dost, proto se o tento titul podělily tři místa: německý Essen (příklad průmyslového rozvoje v Porúří), maďarský Pécs (univerzitní město a centrum východoevropské vzdělanosti) a – Evropo podrž se – turecký Istanbul.

Ano, čtete správně. Evropským hlavním městem kultury není prastará Konstantinopol s císařským velechrámem Hagia Sofia ze 4. století, ani se svými nádhernými ortodoxními chrámy, byzantskými paláci a výstavními náměstími, svědčící o bohaté církevní kultuře od 4. do 15. století, které i přes své barbarské poničení muslimy a předělání kostelů na mešity v roce 1456 stále svědčí o své zašlé slávě východořímské říše.

Hlavním městem dnešní bruselské Evropy je naopak turecký Istanbul se svými, cituji: "... starobylými mešitami, paláci, muzei a bazary, chystající na rok 2010 široké spektrum kulturních projektů, od módních přehlídek přes koncerty turecké hudby... či slavnosti v souvislosti s Ramadánem…"

Zde je jasný impulz, především pro obyvatele mimo Evropu, kteří po ní od pradávna touží a nikdy do ní pořádně nepronikli. Jaký balzám na uši pro současnou živou legendu islámské politiky, proroka Muammara Kaddáfího, který ze své Lybie již léta vyzývá své souvěrce, aby zanechali pošetilých teroristických útoků, které sám ve svém politickém mládí provozoval, protože ve 21. století dostanou muslimové od Alláha Evropu zadarmo.

Netřeba již žádných bitev, žádných obětí, stačí jen zalidnit demokratickou EU, což nebude při současných liberálních zákonech problém, a hymna Allahu Akbar se bude moci nerušeně rozeznívat nejenom nad Istanbulem, ale nad všemi evropskými městy. Stačí jen čekat a nechat se v rámci moderního pojetí demokracie pozvat k spoluvládě, později – „až nás bude většina“, i k absolutní vládě.

Podle letošního propagačního materiálu pro cestování po Evropě lze usoudit, že zatím se netřeba příliš bát: Ženy ještě stále mohou prožívat svoji rovnost s muži, právo na svobodný pohyb zatím není nijak zásadně ohroženo, ale trend pro další léta je již jasně nastaven. Začnu si tyto brožurky od letošního roku ukládat. Pokud se mi jich podaří archivovat alespoň dvacet (snad se šedesáti dožiji), bude to zajímavý dokument, svědčící o postupném zániku Evropy a její asimilace do společensko-politicko-náboženské jednoty Islámu, který celou tuto prázdnou slupku obsahově vyplní.

Bohužel, nebo Bohu dík? Asi je to většině jedno, protože v Boha už stejně na rozdíl od muslimů nevěří. Když se poslední byzantský císař Jan VIII. Paleologos vrátil do Cařihradu s tím, že západní vládci pomohou vojensky proti tureckému obležení, pokud se pravoslaví spojí zpátky s katolíky, křičeli prý tamní mniši: „Raději turban než tiáru!“ Vybrali si, a mají Istanbul.

Já však při pohledu na dnešní Istanbul, který si vysloužil i ve vzdálených Čechách průpovídku „smradu jako v Cařihradu“, žádný turban v Praze nechci. Rozhodně se nechci dočkat vyhlášení Prahy za hlavní město evropské kultury, ve kterém bude nabízena k obdivu hradčanská mešita a bazar u Mikuláše na Malé Straně s doprovodným večerním programem v době Ramadánu. Nechci slyšet súry z Koránu pětkrát denně z místních kostelních věží předělaných na minarety.

Jakkoliv jsou jejich slova někdy líbivá a hovoří o Bohu milosrdném, s milosrdenstvím a úctou k bližnímu zatím nikdy neměly děti islámu nic společného. Kdo nevěří, ať na Blízký východ běží. Netřeba o důsledcích islámských vlád dlouze hovořit, stačí se porozhlédnout po islámském světě - ne očima médií, ale očima vlastníma - a udělat si obrázek o Evropě okolo poloviny 21. století.

P. ICLic. Michal Podzimek, Th.D. je vysokoškolský kaplan v Liberci a pedagog na liberecké univerzitě.

Foto: Wikipedia.org