Letošní parlamentní volby přinesly řadu překvapení. Mezi ně patří i historický neúspěch strany lidové. Její zástupci po 90 letech existence vůbec poprvé nezasednou v poslaneckých lavicích. Katolický kněz polského původu Zbigniew Czendlik těsně po jejich skončení prohlásil, že křesťané v české politice i přesto zůstávají. V české politice opravdu lze nalézt praktikující křesťany i v jiných politických stranách. V ODS dokonce její předseda Petr Nečas či například Marek Benda, který však na sobě zanechal skvrnu v podobě pochybné rigorózní práce na plzeňských právech. Budiž mu připočteno ke cti, že se nově získaného titulu vzdal. Křesťanští konzervativci jsou však v ODS spíše výjimkou.

Kdu-čslDíky přítomnosti bývalých lidovců najdeme alespoň na vyšších místech relativně hodně křesťanů či alespoň těch, co se za ně prohlašují i v TOP 09. Jejich počet ale klesá s úrovní politiky, na níž se podílejí. Na komunální úrovni je počet křesťanů v této straně naprosto zanedbatelný. Totéž platí i o jejich voličstvu, protože strana oslovuje spíše velkoměstské liberály.

Vesměs liberálně orientované křesťany můžeme najít i v ČSSD a Straně zelených. Výrok polského kněze bývá oblíbeným argumentem lidí, co tvrdí, že křesťansky orientovaná strana není v české politice potřeba. Opomíjejí ale méně citovanou druhou část jeho výroku, v níž tvrdí, že přichází o svoji organizovanost. Na citlivější otázky zejména v etické oblasti bude brán větší zřetel, když je bude prosazovat jedna strana, a ne když budou křesťanští politici roztroušeni ve více stranách.

Příčinou neúspěchu KDU-ČSL rozhodně nebylo přílišné lpění na křesťanství, jak zaznívá především z liberálního tábora. Tímto krokem by si KDU odcizila zbytek svých voličů a liberálněji orientované voliče by si patrně nenaklonila. KDU je strana zaměřená na jednu menšinovou skupinu a nemůže „lovit“ jinde než mezi voliči, jimž jsou křesťanské hodnoty blízké a nechtějí volit strany liberálního mainstreamu.

Hlavní příčina neúspěchu tkví právě ve zklamání křesťanských voličů. Spor jejího expředsedy Cyrila Svobody s charitou, neochota zbavit se zprofanovaných tváří, vnitrostranické spory, její celková nesrozumitelnost a další dílčí důvody dohromady vytvářely špatný dojem na voliče. To vše navíc umocňovala katastrofální prezentace strany v médiích a při předvolební kampani.

Strana by si také měla ujasnit, kde vlastně stojí. Zejména z úst Cyrila Svobody střídavě zaznívalo, že KDU jsou stranou středovou a konzervativní. Pokud je KDU opravdu konzervativní stranou, měla by se posunout více doprava. Označení konzervativní bývá obvykle vnímáno jako synonymum k přívlastku „pravicový.“ Přestože KDU náleží místo na pravé straně politického spektra, zachovat by si měla i nadále svoji roli „sociálně citlivějšího“. Lidí, odmítající na jedné straně populismus postkomunistických sociálních demokratů a radikální ekonomický liberalismus TOP 09 se najde dost na překonání 5% hranice.

KDU bohužel často vytváří dojem, že se za svoji „křesťanskost“ stydí. Přinejmenším nedokázala reagovat na vlnu nesouhlasu křesťanských rodičů s novým pojetím výuky sexuální výchovy na školách. Nemá už sice zastoupení ve Sněmovně, nicméně ani na svých webových stránkách se strana tomuto tématu výrazněji nevěnuje. Omezila se pouze na několik zpráv. Proč takové mlčení k této otázce? Bojí se snad deště kritiky lidí z tábora s názory sexuologa doktora Uzla,? Nikdo z nich by KDU patrně nikdy nevolil. Stejně tak se KDU nemusí příliš obávat pranýřování médii za své pro life názory či postoje v otázce svazků osob stejného pohlaví odlišné od mínění většiny české veřejnosti. Potenciální voliče to může spíše utvrdit ve správnosti jejich volby. Naopak stranu poškozují aktuální kauzy s Liborem Ambrozkem či Jaroslavem Kopřivou.

KDU tíží od dob odchodu Josefa Luxe také dlouhodobá absence lídra. Na časté střídání předsedů už doplatily strany jako ODA či US-DEU. Před dřívějším pádem stranu zachránila početná členská základna a relativně disciplinované voličské jádro.

Její slogan „Spolehliví v těžké době“ není ničím jiným než znouzectností. Rozhodně zní lépe než „Dobrý den je, když…“, nicméně nynější slogan užívala strana už před posledními volbami do Evropského parlamentu.

Strana typu KDU je v české politice žádoucí vzhledem k tomu, že reprezentuje skupinu obyvatel s postoji odlišnými od většinové společnosti. Nepodaří-li se její resuscitace, zbývají dvě možnosti: První z nich je vytvořit novou stranu na zelené louce. V minulosti takovým způsobem vznikla Volba pro budoucnost, nicméně ona neměla vzhledem k přítomnosti mnohem větší křesťanské strany, nedostatku potenciálních voličů a nemožnosti vyvolat povědomí u širší veřejnosti, šanci na úspěch. Pokud by nyní odpadly první dvě překážky, nová strana by i přesto musela dát o sobě vědět a pokud strana nedisponuje podporou silných sponzorů a nepodaří-li se ji získat pozornost v médiích (což je u malých neparlamentních stran bez vlivu takřka nemožné), její pravděpodobnost úspěchu se prakticky rovná nule. Potenciální nová strana by měla vzniknout „zdola“ z iniciativy laiků a ne seshora jako dům bez střechy, což byl případ už zmíněných liberálních stran ODA a Unie svobody.

Druhou možností je iniciovat podporu z řad křesťanů smluveným kandidátům, kteří nejlépe zastávají jejich postoje. Tj. pokusit se prosadit vybrané kandidáty preferenčními hlasy. Ani tato možnost není úplně bezproblémová. Potenciální překážkou může být nemožnost najít širší shodu na jednotlivých jménech.

Třetí možnou variantou je vytvoření křesťanské platformy uvnitř některé z větších existujících stran. Otázkou však je, zda by se jí podařilo získat adekvátní vliv.

Kam by měla do budoucna směřovat křesťanská politika v Česku, napoví nejdříve za dva roky krajské a senátní volby. Do té doby má KDU dostatek času na zreformování strany a zlepšení své image. V opačném případě nezbude nic jiného uvažovat o možnostech uvedených výše.


Daniel Rejman studuje politologii na Univerzitě Paleckého v Olomouci, viz též jeho blog: http://dandysblog.blog.cz/

Články v této rubrice vyjadřují osobní názor autora.