Lidé v produktivním věku, kteří nemají v rodině starou či přestárlou osobu, si málokdy dokážou představit, s jakými problémy se staří potýkají. Když se řekne problémy stáří, mnozí z nás si představí především zdravotní problémy. Stáří však většinou představuje i problém samoty, vyrovnání se ze ztráty blízkého člověka, sociální izolaci.

Jako produktivní si nepřipouštíme, že bude jednou všechno jinak. Mnozí z nás špičkují se slovy – důchodu se stejně nedožijí. A jak tak čas plyne z počátku ani nezpozorujeme, že jsme častěji unaveni, práce, kterou vykonáváme, nám zabere více času, že toho či onoho doktora jsme navštívili častěji, než u nás bývá zvykem. Čas vnímáme ve spěchu – už zase budou Vánoce, za týden tu jsou Velikonoce, pak velké prázdniny a tábor pro našeho Honzíka. Ano na dětech čas vnímáme, tam vidíme, jak rostou, stejně tak jako na lidech které jsme delší dobu neviděli, ale sami na sobě si odmítáme připustit zub času. Ale on tu je. A ohlodává! Nás, naše rodiny, přátele, okolí. Nemilosrdně.

Děti vylétnou z hnízda někdy hodně daleko, třeba až za moře. Tak je můžeme vidět 1-2 do roka a někdy ani to ne. Přichází únava, zdravotní potíže, nezvládáme opracovávat naše milované zahrádky, musíme se vzdát chovu králíků a jiných hospodářských zvířat, musíme se vzdát některých dalších koníčků, protože nám to zdravotní stav nedovoluje. Jsme vděčni, když nám někdo z rodiny umyje okna, protože nám dělá potíže udržet rovnováhu na schůdkách. Prodáváme vlastní dům, protože nezvládáme a nebo nemáme na jeho opravy či údržbu. Musíme se vyrovnat se smrtí svých blízkých, partnera, přátel, někdy dokonce i se smrtí vlastních dětí – s tím se však nikdy dost nevyrovnáme a nesmíříme. Jsme donuceni snížit svou životní úroveň jen na to, co nám pokryje starobní důchod – inkasa, platby, poplatky, poplatky za zdraví – kolik stojí zdraví, jaká je vlastně jeho cena?

A tak zůstáváme nejen mimo aktivní život, mimo pracovní proces, ale čas nás připravuje i o blízké, o místo kde jsme dosud žili a tak postupně o všechno a všechny které jsme měli rádi. Zůstáváme sami se svým stářím mezi čtyřmi stěnami. Pak závidíme té - že jí děti zůstali v rodném městě, tomu – že bydlí u syna v rodinném domku, pánovi z protějšího domu – že zvládne okopat záhonek, paní ze sousedního pokoje – že se za ní 1x za týden staví dcera s rodinou.

Příliš smutné a nepravděpodobné? Pro nás v produktivním věku - snad. Pro některé další je to dennodenní realita! Co udělat aby to bylo lepší? Jako ve všem, je potřeba začít u sebe! U svého vztahu ke stáří a starým lidem. Jedině tak můžeme posunout společnost k lepšímu chápání stáří. Vždyť kolikrát slyšíme v obchodech nebo u lékaře, že se tam ty důchodci zrovna teď v tento čas motají, když oni na to mají celý den, zatímco my zrovna teď nemáme čas, protože spěcháme do práce, domů, za povinnostmi….. Upřímně – ten důchodce se tam podle vás bude motat v kteroukoli denní dobu – zrovna když tam budete vy! Problém není v čase, ale v postoji. Stejně tak je nesmyslné nadávat, že důchodci skupují levně či zlevněné zboží. Vy je snad nekupujete? Já ano!
Začněme tedy u sebe a hned teď! Vždyť to děláme pro sebe! I my budeme jednou staří a svět bude takový, jaký ho my lidé utvoříme.

Potkal jsem v obchodě paní, kterou tam „dovedlo“ kolo. Shrbená se jen tak tak došourala k pultíku, nakoupila, zaplatila, nákup uložila do podomácku ušité tašky, a s prodavačem zavtipkovala na téma stáří – že už by nejradši ráno ani nevstávala z postele, kdo by pak ale okopal brambory? To víte, dědek už to nedá kvůli zádům. Vždyť už nejsme nejmladší...

Druhou zase vídávám na zahrádce. Když ji chytnou klouby a záda tak chodí málem po čtyřech, ale přesto se „dohrabe“ do záhonku kde okopává a pleje v pokleku za pomocí jedné malé motyčky o kterou je opřena. Když se jí zeptáte, proč už nenechá zahrádku zahrádkou, odvětí, že je to její jediná radost.

Sousedovi bylo letos 80 a přestal chovat králíky, že už toho je moc. Nechal si „jen“ 5 slepic a kohouta a záhon zeleniny. Můj tchán ve 72 letech musí neustále něco stavět, dělat nebo předělávat, protože jinak je s ním k nevydržení. Tvrdí, že až jednou přestane dělat tak, že bude po něm. Má v sobě více elánu a chuti než někteří čtyřicátníci. Mamku, které je 61 let a 24 hodin denně se stará o 100-letou babičku, zase nepřesvědčíte, že těch záhonů na zahradě je moc, protože je to pro ni „maxi koníček“ a jediný „relax“. Kromě toho zvládá ještě spoustu dalších činností, že by to „utahalo vola“.

Takovouto životní sílu, houževnatost a vytrvalost lze těmto a jistě i spoustě dalších lidí jen závidět. Co ale ti ostatní, kteří by rádi, ale nemohou? Co ti kteří jsou sami a nechtějí být sami? Zde shledávám neocenitelnou práci organizací zabývající se volnočasovou náplní pro seniory – výlety, animátorské (setkání animátorů pro seniory se koná začátkem listopadu) a vzdělávací programy, víkendové pobyty. Tato činnost je bezesporu potřebná, smysluplná a prolamuje ledy sociální izolace seniorů.

Mám dva opravdu blízké přátele, kteří se zabývají volnočasovými aktivitami pro seniory. Jejich pracovní doba nezačíná v 7 hodin a nekončí v 16:30, ale trvá od okamžiku, kdy ráno vstávají, až do doby, kdy jdou spát. Když totiž zrovna nejsou v práci a přímo neorganizují tyto aktivity, tak přemýšlí o tom, jak je vylepšit a jaké nové aktivity ještě udělat. Do své práce dávají celé své srdce a kus sebe. Tato práce se pro ně stala jejich životním posláním. A to i přes některá úskalí, která tato práce přináší, stejně tak jako jakákoliv jiná, si nenechají vzít chuť a elán a s vervou se pouštějí do dalších činností. Oni totiž pochopili, že nejlepší pocit je z práce, která je opravdu potřebná a má smysl. A tato práce ho skutečně má!