Slovo advent znamená příchod. Ten je neodmyslitelně spjatý s očekáváním a určitými přípravami. Jaké je ale naše opravdové očekávání příchodu? Měli bychom radost, kdybychom dnes zemřeli a setkali se s Kristem? Na co se vlastně v době adventní těšíme? To všechno jsou otázky, jejichž zodpovězení je nezbytné k plodnému užití adventu.

Jedním z nerozhodnutelných sporů dogmatické teologie je skutečnost, zdali musel Kristus umřít, aby vykoupil svět. Najdou se tací, kteří říkají, že nemusel - jako například sv. Augustin či P. T. de Chardin. Jejich argumentace je jednoduchá - Bůh se nekonečně ponížil, stal se člověkem a skrze toto zpodobnění se s ním v přirozenosti je člověk posvěcen a vykoupen. Druhý proud tvrdí, že to je právě kříž, který se stal nástrojem vykoupení. Tradičně jsou Velikonoce považovány (a to zcela oprávněně) za větší svátek než Vánoce. Ostatně i příprava na Vánoce je také kratší.

Ponecháme-li stranou tyto dogmaticky nerozhodnutelné otázky, jsme postaveni před problém, jak se na Vánoční svátky kvalitně připravit. Církev nám k tomu dává dobu adventní, která je zahalena do fialové barvy. Ta je nejen symbolem pokání a smrti starého člověka, ale také barvou ranních červánků, které již předznamenávají blížící se příchod světla.

Ostatně evangelijní texty určené k adventu hovoří o přípravě velmi konkrétně. V hlavní roli je Jan Křtitel, tedy hlas volajícího na poušti. My máme často tendenci k těmto textům přistupovat jako posluchači - přijmout výzvu k obrácení, pokání k žití v Boží milosti. Je ale potřebné vidět, že Jan Křtitel je novým Eliášem, tedy Božím prorokem, který neumírá jen tak, ale před svým odchodem do nebe dává Elímu svoji moc a tím mu předává úřad či službu. To ale platí pro každého z nás. Doba adventní v nás chce objevit Jany Křtitele, tedy ty, kteří chtějí hlásat Boží slovo se vší vážností, naléhavostí a rozhodností. Ať jsou vhod či nevhod.

Slovo ale nelze hlásat jen tak, je potřebné jej v prvé řadě žít. Jen tak se může stát autentickým a přitažlivým pro dnešní posluchače. Být evangeliem a ne je jen hlásat by mohlo být mottem, které před nás evangelisté staví ve svých textech o Janovi.

Příchod je ale spojen také s očekáváním. Na co v adventu čekáme? Je to příchod Kristův? Myslím, že jen málokdo z nás by mohl říci, že je na setkání s ním připravený. Pokud se podíváme na staroslověnský jazyk, můžeme říci, že světec je podobný Kristu. Stávati se stále podobnější Ježíši a tak být připraven na setkání s ním je velká výzva, kterou je nutné brát dostatečně vážně.

Často je advent vnímán jen jako doba přípravy, která se rozpustí dnem Vánoc. Rozbalení dárků je tak paradoxním koncem celého procesu očekávání - víme, na čem jsme, a na řadu může přijít racionální kalkul, který porovná výdaje a příjmy. Ať již materiální nebo emocionální a vyřkne ortel nad kvalitou investic v době adventu. Ostatně nemálo lidí čeká s dáváním dárků až na lednový výprodej.

Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že to hlavní, co v adventu získáme, je investice nebeská. K ní směřují všechny naše posty, předsevzetí i snaha udělat druhým radost. To, co očekáváme, je právě ono získání podobnosti - tedy růst lásky. Bude-li růst lásky jediným výsledkem adventu, myslím, že onomu očekávání i příchodu prospělo jednoznačně. Ostatně platí to, co tvrdil Karl Rahner: “Křesťan bude mystik nebo nebude vůbec.”

foto:archiv Magazinu ChristNet.eu