Změna v pohledu na kněze v církevním právu

Čas od času se vyplatí sáhnout po starší literatuře a podívat se na to, jaké nároky byly na kněze kladeny před koncilem a před vznikem nového církevního práva, které jednak reflektovalo výsledky koncilu, ale také novou roli církve ve světě. Věděli jste, že kněz neměl v hostinci či na honu co dělat?

O církevním právu je možné hovořit již od starověku, první ucelený kodex ale vychází až v roce 1917 (budeme jej značit CICB) a až na drobné změny byl platný až do vydání nového kodexu v roce 1983 (CIC). Změny přitom nebyly vůbec jen kosmetického rázu. Šlo o celkovou změnu paradigmatu, pohledu na to, jak by měla církev žít. My se v následujícím zaměříme na některé vybrané partie, které se týkaly kněží.

Předně má kněz sloužit svým věřícím svátostmi, kdykoli o to z rozumného důvodu požádají a on v tom nemá žádnou překážku danou právem či osobními potřebami. V tomto nařízení je vidět dvojí – předně hlavní rolí kněze je uskutečňovat svátostné slavení, ovšem nikoli z vlastního rozmaru, ale kvůli věřícím. Má být mezi nimi úzká vazba, mše mají být konány tak, aby jejich čas vyhovoval věřícím, podobně slavení svátostí smíření či pokání. Farář je člověkem pro obec a Boha. Na prvním místě je snaha farnosti zajistit službu tak, aby byl zajištěn její kontakt se svátostmi.

Ať farář dělá dobrých skutků, lidových misií či jakýkoli jiných aktivit kolik chce, pokud pro něj není na prvním místě jeho farnost a svátostná služba v ní, je farářem špatným a biskup je povinen sjednat s ním nápravu.

Podle CICB se duchovní nesmí účastnit honů, štvanic, lovů a navštěvovat hostinská zařízení, leda že by to vyžadovala zvláštní potřeba. Například podání svátosti nemocných někomu v tomto zařízení atp. Přátelská setkání s kněžími v dobrých restauračních zařízeních byla až do roku 1983 nemyslitelná.

Kněz je povinen se každý den modlit breviář, být zbožný, dobrých mravů, dávat příkladu druhým a neustále se vzdělávat. Ať již v posvátných naukách, což bylo zvláště doporučováno, tak také ve vědách světských. To je až překvapivé zjištění, když dnešní optikou je na církev předkoncilní nahlíženo jako na zpátečnickou. Přitom podpora vzdělávání ve všech oborech kněží během celého života byla jedním z přikázání práva.

Duchovní musí (podle CICB) vést ve srovnání s laiky zbožnější a svatější život, bojovat s pavědami a být poslušný svému biskupovi, neměl by navštěvovat svobodné ženy. Při celém pohledu na právo tak před námi vyvstává postava kněze, svědomitě si plnícího své povinnosti, nepřestupujícího svá práva a zákazy, které se na něj vztahují. Cokoli je navíc, je dobré, ale není to nutné, ani nijak mimořádně žádoucí.

A jaký pohled na kněze má současný CIC? Myslím, že asi nejlépe jej zachytil Karl Rahner, který řekl, že kněz musí být buď mystikem, nebo vůbec nebude. Současné právo uvolnilo kněžím ruce v tom, co mohou a mají dělat. Kněz je vnímán jako osoba, ne jako úředník či zaměstnanec. Musí do služby přinášet lásku, vztah s věřícími. Je člověkem, který má být lidským.

To ani v nejmenším neznamená, že by neměl pečovat o farnost nebo o svátosti. Ale to by neměl být jediný předmět jeho zájmu a činnosti. Být knězem dnes znamená vydávat svědectví o autenticitě víry vlastním životem. Musí být pastýřem a hlasatelem slova pro každého. Mohlo by se zdát, že otevřením a uvolněním práva se život kněze stává jednodušším, ale myslím, že je to právě opačně. Dobrý kněz CICB může být velmi špatným knězem CIC; opačně to přitom neplatí. I přes to, myslím, může být pohled na CICB velmi inspirující. Člověk si uvědomí své místo v církvi a může lépe zvažovat, co by měl či neměl dělat. Ač často nemusí.