Memorandum německy mluvících profesorek a profesorů katolické teologie zveřejněné v internetu dne 4. února 2011 se neobjevilo z čistajasna. Německá biskupská konference (DBK) vyzvala ústy svého předsedy, arcibiskupa Dr. Roberta Zollitsche v září loňského roku německé katolíky k otevřenému dialogu o tom, co je potřeba v naší církvi znovu zdůraznit, obnovit nebo změnit. Plenární zasedání německé biskupské konference přijalo usnesení o uskutečnění takovéhoto dialogického procesu dva měsíce potom.

Memorandum teologů ze 4. února tohoto roku je příspěvek k tomuto ohlášenému, ještě nezačatému dialogickému procesu. Zasazení do života („Sitz im Leben“) je popsáno v prvních šesti odstavcích (českého) textu a v závěrečném odstavci memoranda.

Katolická církev Memorandum je ale neseno věrností k církvi právě v krizové situaci a úsilím o východ z této situace. Podobně jako v jiných situacích církevních dějin je nutno znovu rozumem i srdcem přilnout k oněm základům, na kterých naše víra a naše církev stojí. To ovšem znamená vzít vážně všechno to, co krizovou situaci způsobilo, a hledat příčiny krize u sebe, individuálně i církevně-společensky. Zcela konkretně jde o „zneužívání, zamlžování a podvojnou morálku“. To církvi a její věrohodnosti na veřejnosti velice uškodilo.

Podobně jako v Česku je i v Německu katolická církev kriticky sledována veřejností, veřejným míněním a všemi sdělovacími prostředky. V německé katolické církvi je ale – na rozdíl od Česka – povědomí o přináležitosti k církvi konkretní a závazná skutečnost. Formálně se to projevuje placením církevní daně. Plátci církevní daně se člení na většinu katolíků, kteří pouze používají církevních služeb, a na menšinu těch, kteří se na činnosti církve aktivně podílejí. Za podstatné ale je třeba vyzdvihnout, že v Německu se ví, kdo k církvi patří a kdo ne. To je v Česku úplně jinak. V České republice dále platí to, co bylo v bývalém Československu v 1950ých letech stanoveno, stát a společnost neregistrují žádnou náboženskou příslušnost. A církve v Česku žijí s touto skutečností různým způsobem: katolíci to berou jako status quo, evangelíci se nechají registrovat ve svých sborech, aby existovala vůbec evidence.

Německou katolickou církev tedy tvoří křesťané, kteří jsou jako katolíci evidováni – společensky a státně. To ale znamená, že z církve je možno také vystoupit. To v Česku nejde. Ale také je možno klást na vedení církve požadavky, je možno se účastnit církevního života mimo bohoslužeb, je možno se sdružovat v církevních společenských spolcích, které mají demokratickou strukturu, a mnohem více.

Uvědomělý německý katolík a německá katolička nejsou jenom plátci církevní daně, nejsou jenom ovce vystavené působení pastýřů, ale křesťané, kteří hledají – někdy samostatně, někdy s jinými, někdy s některým z pastýřů – svou vlastní cestu života z víry a života v církvi. Uvědomělým německým katolíkům není jedno, jak se církev na veřejnosti jeví a hledají možnosti, obraz církve na veřejnosti a také církev samu změnit tak, aby se za ni nemuseli stydět.

Toto sebevědomí německých katolických křesťanů má historické kořeny v 19. století. Již roku 1849 byl založen spolek Katholischer Verein Deutschland, kde se katoličtí laici angažovali pro společenské uznání církve. Tento spolek se po 2. světové válce přejmenoval na Zentralkomitee der deutschen Katholiken (Ústřední výbor německých katolíků). Skládá se s delegátů německých diecézí a katolických spolků.

Z tohoto chápání a sebevědomí německých katolíků a katoliček je nutno přistupovat k memorandu teologů a teoložek. Nejde v první řadě o kritiku nebo požadavky vůči církevnímu vedení, nýbrž o porozumění současnosti a o úvahu o možné – společné – činnosti k obnově a ozdravění církve v Německu v současné krizové situaci.

Pod zorným úhlem tohoto pohledu se nám jeví oněch šest polí působnosti, které memorandum popisuje, v úplně jiném světle. Spolupodílení na rozhodování v církvi by se mělo obnovit v duchu toho, jak žila církev v prvním křesťanském tisiciletí. Církevní život se odehrává v první řadě mezi konkretními lidmi, v církevních obcích, ve sborech. Zde by bylo nutno upravit přístup ke služebným úřadům. Církevní právo musí být formulováno tak, aby se každý na něj mohl odvolat. I v církvi musí platit nezadatelná lidská práva zahrnující právo na volbu zaměstnání, právo na manželství nebo bezmanželství, právo na volbu partnera. Smíření musí být součástí církve, která se hlásí k milosrdnému a milujícímu Bohu. Jinak je nevěrohodná. Eucharistie/večeře Páně se musí stát středem církevního života. K tomu je nutno, aby bohoslužba byla srozumitelná a zvala ke spoluúčasti.

Považuji memorandum za důležitý příspěvek k diskuzi o překonání současné církevní krize, která není omezena ani na Německo, ani na Evropu.

Foto: Wikipedia.org